Už název zemí, které chceme při naší další cestě navštívit, zní velmi exoticky. Očekávání, která jako zcestovalí účastníci výpravy máme, jsou ještě exotičtější. Brunej, jedna z nejbohatších zemí světa, Papua Nová Guinea, ještě v 80 letech minulého století ostrov lidojedů (kdo ví, jak je to ve skutečnosti ještě dnes). Dvě naprosto odlišné země pokud jde o životní styl, kulturu, náboženství, bohatství… Na jedné straně Brunejský sultanát na ostrově Borneo a jedna z posledních absolutistických monarchií světa, kde vládne dědičně sultán a jeho rodina, na straně druhé přes 700 samostatných přírodních kmenů, žijících podle staletých tradic a pravidel na východní polovině ostrova Papua, kterému začali běloši budovat stát podle západních pravidel v první polovině 20. Století.   Současný správní systém zde ale zavedli bílí lidé až po druhé světové válce. A na závěr cesty Singapur, ostrovní stát s jednou z nejvyšších hustot osídlení na světě vůbec a také s jednou z nejvyspělejších ekonomik světa, jeden z tzv. asijských ekonomických tygrů.  Pestrobarevná mozaika, na kterou se všichni moc těšíme.

Než se nadějeme, let z Vídně do Frankfurtu a následně do Singapuru uběhne jako voda. Taky proto, že letíme největším letadlem světa A380. Mám řadu 92 a ještě 4 řady jsou za mnou. Ale letíme pohodlně a bezpečně. V Singapuru přespíme, abychom měli dostatek času na aklimatizaci po přesunu s časovým rozdílem 7 hodin. Troška vzrušení na letišti, kdy nepozorný Němec sebere Vlaďce její  kufr (manželka mu dala červený, aby si jej poznal, ale když přišel na letiště, zjistil, že polovina všech kufrů byla červená a tak svůj nepoznal a ani nezkontroloval). Naštěstí se nakonec každému z nich podařit dostat ke kufru vlastnímu a tak konečně můžeme relaxovat na hotelu. Vlaďka dnes slaví své kulaté narozeniny, všichni jí přejeme nad malým čokoládovým dortem u večeře a obdarujeme ji publikací o Papui Nové Guinei od cestovatele Rudolfa Švaříčka. Oslava se odkládá až na závěr cesty, abychom jí umožnili se uzdravit z nepříjemného nachlazení.  

Po vydatné snídani nás čeká opět singapurské letiště a královská letecká společnost Brunej. Dvě hodiny letu a ostrov Borneo i jeho nejmenší stát Brunej nás vítají poměrně hezkým počasím (končí období dešťů a tak by mohlo také pršet). Průvodce Razmie nás čeká na letišti a hned zahajujeme první seznámení s hlavním městem Bandar Seri Begawan. Ještě v 60 letech byl jeho název jednoduše Brunei Darussalam nebo Brunei Town v roce 1970 byl přejmenován po 21. sultánovi. Letiště zdaleka nemůže konkurovat tomu singapurskému, vlastně nové letiště je teprve ve výstavbě. Marně hledám nápis Brunei nebo Bandar Seri Begawan, abych si ho vyfotografovala. Všude jenom hrazení, která zakrývají stavbu letiště nového. Tak snad příště.Náš odpolední program zahajujeme prohlídkou Královského muzea Royal museum. Je to moderní velkolepá budova, ve které jsou vystaveny všechny artefakty spojené s královskou korunovací v roce 1967. Současný sultán (král) se jmenuje Hassanil Bolkiah (celé jeho jméno včetně titulů má asi 23 slov) a na trůn nastoupil jako 29. sultán po abdikaci svého otce Omara Ali Saifuddiho ve svých 21 letech.  28. sultán však synovi radil až do své smrti v roce 1984. Obdivujeme mohutný korunovační vůz, který byl tlačen 48 vojáky (24 vpředu, 24 vzadu), ceremoniální meče, deštníky, hudební nástroje, oblečení, dárky k ceremonii i svatbě od různých státníků různých zemí i od prostých lidí. A taky nespočet fotografií krále a královské rodiny od jeho dětství až po oslavu stříbrné svatby. Král má 3 manželky. S první z nich se oženil v roce 1965 a mají spolu 6 dětí: 4 dcery, 2 syny. Nejstarší syn je korunním princem. Jeho žena, kterou poznal na studiích je aktivní ve vojenské službě a je napůl Švýcarka (její matka pochází ze Švýcarska). Nejstarší dcera má již 4 děti. S druhou manželkou, která pracovala jako letuška, se oženil v roce 1982 a mají spolu 4 děti (2 dcery a 2 syny). S poslední manželkou se oženil v roce 2005 a má rovněž 2 děti (dceru a syna).  Ptáme se Razmieho, jestli i on má více manželek: říká, že pouze 1 a s ní 3 děti. Muslimové mohou mít 4 manželky, ale v Bruneji musí manželka mužovi udělit souhlas, aby se oženil s další ženou. Na fotografiích v muzeu můžeme vidět pouze první dvě manželky společně vedle svého manžela sultána, 3. manželka na fotografiích není, protože v té době nebyl ještě potřetí ženatý. Po prohlídce muzea odjíždíme na hotel a těšíme se na večeři i odpočinek.

Ráno nás čeká celodenní prohlídka hlavního města a okolí. Začínáme návštěvou tzv. Nové mešity - Jame Asr Hassanil Bollkiah, kterou nechal postavit současný sultán. Stavba byla zahájena v roce 1988 a mešita byla otevřena v roce 1994. Je obložena mramorem z Itálie, lustry a prosklená okna jsou dílem rakouské firmy Swarovski, modlitební koberečky pokrývající celou plochu mešity byly utkány v Belgii. Je rozdělena na 2 části: mužská modlitebna pojme až 3500 modlících se mužů, ženská menší modlitebna 1500 žen. Každý pátek se přichází do této mešity modlit sám sultán, pro kterého je funkční specielní V.I.P. vchod (s krásnou příjezdovou cestou, schodištěm, které má v první části 29 schodů symbolizujících 29. sultána, ve druhé části 5 schodů, symbolizujících 5 pilířů islámu). Celá mešita má 29 kopulí (největší se klene nad mužskou modlitebnou), rovněž symbolizující 29. sultána. Nechybí ani rituální omývání - samozřejmě odděleně pro muže a ženy. V mešitě jsou výklenky na uložení koránu, který není třeba nosit s sebou a je k dispozici při čtení z koránu. Děti se učí číst korán a hlavně rozumět mu již od 6 let. Po návštěvě Nové mešity odjíždíme na místní ranní trh, kde máme možnost vidět brunejské farmáře, kteří prodávají své vlastní produkty. Trh není zdaleka tak pestrobarevný a rozmanitý, jak jsme zvyklí z jiných asijských zemí. Brunej není soběstačná v produkci potravin a tak velkou část výživy obyvatelstva zabezpečuje import. Zároveň se shodujeme, že potraviny, které známe z Evropy nebo i jiných zemí, je tady nějak zvláštně bez charakteristické chuti. Možná nedostatek minerálů v půdě? Dozvídáme se, že Sultán farmáře velmi podporuje a tak chcete-li se živit jako farmáři, dostanete od vlády pronajatou půdu - 2,5 ha za symbolický poplatek 10 BRD za rok a vlastníte ji tak dlouho, dokud se zemědělstvím živíte.

Po krátké procházce trhem se přesouváme k další významné mešitě - tzv. Staré. Byla postavena za 4 roky a otevřena v roce 1956. Nechal ji postavit 28. sultán Omar Ali Saifuddi, otec současného sultána. Někdy bývá nazývána brunejským Tadž Mahalem, který opravdu připomíná. Stojí v místech, kde stávala vodní vesnice, je obklopena krásným jezerem a replikou lodi z roku 1525 – vlády 5. sultána, který velmi rád cestoval. Vozil s sebou pytel pepře a všude, kde zakotvil, zasel jeho semínko jako symbol své přítomnosti. Za tohoto vládce, který se oženil s filipínskou princeznou a konvertoval k islámu, byla Brunej velmocí, které patřil celý ostrov Borneo (mimochodem tento název je odvozen od jména kmene Brunej) a také několik ostrovů Filipín, které získal sňatkem s filipínskou princeznou. Stará mešita má jenom jednu modlitebnu, která pojme až 4000 modlících se. Ženy se modlí za bílými paravány.  Po prohlídce krásné mešity projíždíme kolem vrchního civilního a vrchního náboženského soudu. Dozvídáme se, že brunejský sultanát je jednou z muslimských zemí, kde se uplatňuje právo Šaría (systém islámského náboženského práva – znamená v překladu „cesta ke zdroji vody“), a tak se dozvídáme, že třeba požívání alkoholu muslimy je velmi těžce trestáno - pokuta 2000 - 5000 BRD, nebo vězení 3-5 měsíců. Náboženský soud práva Šaría sídlí ve stejné budově jako soud civilní. Muslimové jsou k němu předvedeni vždy, když se proviní proti pravidlům islámu. Existuje náboženská policie, která spolu s policií státní provádí kontroly kvůli požívání a dovozu alkoholu nejen na hranicích, ale i v hotelích nebo třeba v ubytovnách pro mládež či studentských kolejích. Stejně tak přísně trestají neprovdané páry, které by se ubytovaly společně v hotelu.

Po obědě v restauraci u nákupního centra (formou bufetu) nás čeká Brunejské národní muzeum. Stojí v místech, kde vzniklo první město Bruneje Kota Batu (Kota znamená město, batu opevnění). Dnes tu najdeme expozice, které přibližují faunu a floru Bruneje, tradiční životní styl, obřízku chlapců i děvčat (dodnes 100% praktikovanou u chlapců v 7 letech, u dívek v 1. měsíci jejich života). Dnes již naštěstí prováděnou v nemocnici, ale v historii jednoduchým nožem z bambusu, který vidíme v expozici, kdy krvácení bylo zastavováno pískem). Modely tradičních svatebních kostýmů, tradiční svatby. Také expozice ropy je velmi zajímavá: ropa byla objevena v roce 1929. Je rozdělována tak, že 50% vytěžené ropy patří sultánovi a vládě, 50% britsko-holandské firmě Shell (jiné čerpací stanice tu nenajdete). Rovněž zásoby plynu jsou rozdělovány tak, že 50% patří brunejskému sultánovi, 25% firmě Mitsubishi a 25% Shellu.

Jako poslední bod programu nás čeká výlet na lodi do vodní vesnice. V domech na kůlech na řece Brunej žije na 30 000 obyvatel. Řada z těchto domů je velmi moderně upravena, staví se nová vodní sídliště. Takový to dům stojí asi 60.000,- BRD.  Vláda je postaví, a buď je prodá zájemci hned, nebo si jej může obyvatel pouze pronajmout a platit 250 - 300 BRD měsíčně nájem, kdy po 25 letech přechází dům do jeho vlastnictví. Na řece je celkem 42 vesnic, které dohromady mají 11 škol, nemocnice, policii, hasiče, mají rozvody pitné vody, elektřiny. Domácnosti jsou tudíž vybaveny lednicemi, televizemi, pračkami, moderními kuchyňskými přístroji. Domy jsou vzájemně propojeny chodníky na kůlech, které spravuje a udržuje na vlastní náklady vláda. Zájem o bydlení v těchto vodních vesnicích je velký, děti zůstávají v tradičních domech u svých rodičů (po svatbě následuje žena muže) a nechtějí se stěhovat na pevninu. Ve starých domech je jediným problémem odpadní voda - vše odchází do řeky. Navštěvujeme dům, který je 25 let starý, ale před 5 lety prošel kompletní rekonstrukcí. Paní domu je bývalá průvodkyně, která dnes pracuje jako ošetřovatelka v nemocnici. Je velmi milá, čeká nás tam tradiční občerstvení a možnost prohlédnout celý dům. Je to velký dům se 6 ložnicemi, kde žijí rodiče se 6 dětmi. Celkem jich měli 8, ale 2 se již vdaly a tak opustili dům. Ptáme se, jak poměrně mladá žena stihla mít 8 dětí. Vysvětlení nás ale uklidní - 4 měla vlastní a 4 měl vlastní manžel. Takže dohromady jich měli 8. Ptáme se, jak je to se svozem dětí do školy. Buď pěšky po chodnících na kůlech, nebo školní lodí. Na pevninu je možné dostat se lodním busem za 0,50 centů. Základní školy jsou vždy ve vesnici, na střední školu musí dojíždět studenti do města. Školství je v Bruneji zadarmo - doprava, bydlení na koleji, knihy. Ale musí zaplatit školené - 10 BRD za rok!!! Zajímá nás také systém zdravotnictví - ZDARMA (pouze registrace do systému za 1 BRD). Léky, pobyt v nemocnici, případně transport a veškeré náklady na kliniky do Kuala Lumpur do Malajsie!!!! A cena pohonných hmot? Neuvěřitelné - 0,35 BRD za 1 litr. (necelých 6,- CZK). Co bychom za to dali u nás. Po příjemné návštěvě odjíždíme opět lodí do centra Bandaru. Ještě krátká návštěva luxusního shopping centra vedle staré mešity a přístaviště a pak již večeře a odpočinek po celodenním programu.

Třetí den našeho pobytu v Bruneji si přivstaneme. Odjíždíme totiž v 7.30 na ranní pozorování opic s nejzajímavějšími nosy, jaké jsem kdy viděla.  Kahau nosatý (Proboscis monkey) žije pouze na Borneu a na řece Brunej je možno jejich tlupy velmi pohodlně pozorovat z lodě. Žije v mangrovníkových porostech a živí se listy, pupeny, semeny a plody určitých druhů mangrovů. V přístavišti nasedáme na stejnou loď jako včera a vydáváme se po řece Brunej na venkov. Míjíme sultánský palác (heliport i přístaviště) a vplouváme na menší přítoky mezi mangrovy. Hned na začátku máme štěstí - v porostu vidíme krokodýla mořského a hned poté vlnící se větve, které dávají tušit, že jde o jednu z rodin nosatých oranžových opic Kahau nosatých. Nejsou bohužel v porostu příliš vidět a tak pokračujeme dále. Krásné volavky i králové mangrovových porostů ledňáčci nám zpestřují cestu za unikátními opicemi. Nakonec máme štěstí a můžeme pozorovat skupinu cca 10 - 15 primátů: pozorujeme mláďata, samice i vůdce tlupy, jak obratně přeskakují ze stromu na strom. Průvodce nám vysvětluje, že opice jsou vegetariáni, nesmí sladké (mohly by umřít), samci mají dlouhé hruškovité nosy překrývající rty, zatímco samice nos jako správné dámy nos zdvižený nahoru. Mláďata mají při narození modrou srst, měnící se průběžně do zelena až v 7 měsících získávají typickou oranžovou srst. V tomto věku musí skupinu opustit, jinak by je samec zabil. Spojí se s jinými mladými opicemi a vytvářejí svoji tlupu. Samice většinou rodí navečer, samec jim pomáhá tak, že mládě vytáhne. V okolí řeky žije asi 5 - 10 skupin o počtu 5 - 20 jedinců. Na každého samce připadá 4 - 5 samic. Asi po půlhodinovém pozorování a neúspěšné snaze narazit na nějakou další skupinu se vydáváme zpět do města. Krátká zastávka na kávu a ještě před obědem fotostop u sultánského paláce. 

Rezidenční čtvrť, které palác dominuje (na břehu řeky Brunej) je krásně upravena. Brána k paláci je zdobená znaky Bruneje i sultána, uprostřed nápis Istana Nurul Iman (Istana znamená palác).  Jde o největší obydlený palác světa. V areálu paláce o 160 ha pracuje celkem 2000 lidí včetně královské policie (200 mužů - později projíždíme kolem oplocené čtvrti výstavných domků, kde rodiny těchto policistů žijí). Palác je 7 patrový - 3 patra pod zemí a 4 nadzemní patra. Žije v něm sultán se všemi svými dětmi a první královnou. Ostatní 2 manželky žijí bez dětí mimo palác. Do paláce vedou 3 brány - 1 je využívána vládními ministry a ostatními vládními úředníky, prostřední pro oficiální návštěvy a ceremoniální záležitosti, a poslední (zleva) pro rodinné příslušníky. Palác je pro veřejnost uzavřen, ale každý rok na konci měsíce Ramadan o svátku Hari Raja (trvajícím 4 dny) je po 3 dny otevřen veřejnosti. Otevírá se vždy 2. den ráno v 8.00 hod. a je otevřen do 16.00 hod. Denně palác navštíví více než 30.000 lidí. Může přijít kdokoliv, setkat se sultánem nebo jeho ženou. Ženy a muži stojí vždy samostatně svoji frontu, která trvá řádově asi 4 - 5 hodin. Součástí je oběd formou bufetu (kdy se návštěvníci mohou občerstvit). Tuto audienci milují především děti, které sultán obdarovává tradičními deštníky nebo malými finančními dárky. Turisté si mohou odnést hrnečky na kávu či čaj se znakem sultána, jako připomínku na setkání s ním. Palác má 1788 místností, včetně slavnostního sálu, který pojme 4.000 lidí, modlitebny pro 1500 lidí a jídelny pro 500 osob.
Na protější straně sultánova paláce je další samostatný palác - rezidence mladšího sultánova bratra, který zastává funkci ministra zahraničí. I tento je přístupný v době svátku Hari Raja. Celá vláda je totiž složena z příslušníků sultánovy rodiny (její kořeny sahají do 14. století a patří k nejdéle vládnoucím dynastiím na světě - údajně jsou prokázány příbuzenské vztahy se samotným prorokem Mohamedem). Proto se sultán nemusí bát, že by byl svržen. Sám sultán zastává funkci prezidenta, premiéra, ministra obrany a vláda má jen poradní hlas. Lidé svého sultána milují a on jim dává najevo svůj zájem o ně (není to obvyklé ani v zemích, které jsou bohaté na ropu – viz arabské země). Jeho krédem je, že lid potřebuje svého sultána a sultán potřebuje svůj lid.
Po obědě odpočinek, který všichni uvítáme. Program začínáme opět večer a to večeří. V Bruneji si na noční život příliš nepotrpí, v centru města je téměř pusto. Brunejci chodí poměrně brzy spát (cca v 21.00 hod.), protože ráno vstávají brzy k ranní modlitbě (kolem 5 hod.). Nejdříve projdeme kolem úklidové čety na hlavní třídě (myjí dlažbu mycími stroji jako v nějakém supermarketu) ke krásně nasvícené mešitě Omara Ali Saifuddi, kde na nás čeká autobus a pak odjíždíme opět ke královskému paláci. Fotíme nasvícený vjezd, který jsme viděli v poledne. Pak se přesouváme k mešitě Hassanil Bollkiah, která vypadá jako z pohádek tisíce a jedné noci. Jejích 29 zlacených kopulí s hvězdou z 23 karátového zlata na špičce kopule je nádherně osvíceno a působí tajemně, až se nám tají dech. Poslední zastávkou je noční trh. Je to spíše jedna velká jídelna, protože se tu prodávají jídla take-a-way. Shodujeme se, že bychom klidně toto jídlo koupili a bez problémů konzumovali. Tak čistě a krásně upraveně vypadá. A to je na asijské tržnice skutečně něco neobvyklého. Dnešní den končíme a těšíme se na další nové zážitky.

PNG nás ale zrovna přátelsky nevítá. Po více než 6 hodinovém letu ze Singapuru (předtím ještě let z Bruneje do Singapuru) ráno v 8.20 přistaneme v hlavním městě Port Moresby. Zataženo, nevlídno, prší. Proboha, snad to tak nebude po celou dobu našeho pobytu. Na letišti se setkáváme s naším domorodým průvodcem Stevenem, který přišel ne letiště i se svým šestiletým synem. Jsem napnuta, jak bude celá naše spolupráce probíhat. Už na ambasádě v Londýně jsem pochopila, že to co považujeme my v Evropě za naprostou samozřejmost, tady jaksi neplatí. Nakládáme kufry do úplně nového auta našeho 4hvězdičkového hotelu, zatímco sami nastupujeme do autobusu, který běžně vydělává jako místní doprava a vodu a koště viděl naposledy, když vyjel z továrny. Všichni statečně nasedáme a jedeme se ubytovat. Hotel Lamana patří naštěstí k těm nejlepším, které na PNG najdete a tak jsme spokojeni. Ubytujeme se a odpočíváme po nočním letu až do oběda.
Oběd je výborný, ale neustále prší. Vlastně kdyby pršelo, nebylo by to tak zlé, ale z nebe padají proudy vody. Proboha jak jenom v tomhle nečase zvládneme dnešní program. Našemu průvodci ale tvrdím, že program musí být naplněn bez ohledu na počasí a tak se vydáváme do malé zoologické a botanické zahrady současně, kde se máme seznámit s místní faunou a florou. Neustále padající proudy vody nedovolují, abychom vůbec vystrčili nos a tak se po chvíli čekání vracíme busem zpět do města, abychom alespoň vyměnili v bance peníze. Systém a rychlost těchto transakcí jsou neuvěřitelné. Výměna peněz 5 účastníků trvala i s vystáním fronty více než hodinu. Jsme na mrtvici, ale průvodce nás uklidňuje, že někdy to trvá až 2 hodiny. No jo, Papuánci, budeme si muset zvykat. Mezitím ale přestává pršet a tak se vydáváme rychle na prohlídku parlamentu. Moderní stavba v krásné zahradě s mozaikou v průčelí a vyřezávanými maskami nad vchodem je skutečně nádherná. Byla postavena někdy v 90 letech pro 111 poslanců z 22 provincií (Steven se chlubí, že emancipace žen už dosáhla z bodu 0 až do parlamentu, protože mají již 3 ženy poslankyněmi (jedna žena je dokonce guvernérkou provincie). Procházíme parkem k vrcholku s trošku potrhanou PNG vlajkou. Před vstupem na kopec je památník a také začátek nejznámějšího treku Kokoda trail, který je nejznámějším trekem na PNG a kopíruje postup australských vojsk proti japonským nepřátelům za 2. světové války. Australané sice zvítězili, ale za cenu velkých ztrát, a tak řada Australanů do dnešních dnů uctívá účastí na tomto treku památku svých padlých.
Protože se počasí trošku umoudřilo a zatím nezačalo pršet, vydáváme se znovu za Port Moresby do parku. Stojí určitě za to. Zahrada plná orchidejí, voliéra s poletujícími rajkami (Birth of Paradise), které mají krásné zabarvení (národní pták PNG), holubi s nádhernými modrošedými chocholkami korunáči vějířovití, různé druhy kachen a také zoborožci, kteří se velmi podobají amazonským tukanům. V parku je mokro, brodíme se kalužemi, ale nevadí. Odměnou jsou další zvířata, jako několik druhů klokanů. Klokani skalní a hlavně klokani stromoví, jaké jsem ještě nikdy neviděla. A to jsem navštívila zemi klokanů mnohokrát, a viděla řadu různých druhů klokanů. Na PNG můžete vidět až 10 druhů těchto klokanů stromových, my vidíme tentokráte 2 druhy. Dnešní den končí, znaveni únavou rádi odjíždíme do hotelu na večeře a rychle na kutě. Zítra nás čeká první setkání s domorodci.

Ráno opět brzy vstáváme, protože už v 7.00 musíme na letiště na vnitrostátní let do Mt. Hagenu. Děsí nás představa povolených 16 kg zavazadel na tomto letu, ale nakonec vše dopadne dobře a jako skupina tuto váhu nepřekročíme. Když procházíme do letadla přes letištní plochu, všímáme si místních, kteří jsou oblečeni do černých a bílých šatů, vezou s sebou umělé barevné květiny a kříže, na rukou mají přivázané červené stužky. A najednou jdeme kolem nákladního vozíku samostatně odloženého na ploše a na něm je naložena rakev. Nejprve si myslíme si, že je prázdná. Ale ne. Průvodce nám vysvětluje, že když někdo zemře, musí být jeho tělo dopraveno do jeho rodné vesnice k pohřbu. A tak celé truchlící příbuzenstvo letí v letadle i se zemřelým, aby tradici dostáli. Jsme v letadle v silné menšině (kromě asi 2 dalších cizinců pracujících na PNG jediní bílí). Ještě menší menšinou se ale cítíme po přistání na lokálním letišti. Davy snědých místních obyvatel se tísní za plotem oddělujícím letištní plochu od parkoviště před letištní halou. Čekají na své příbuzné. V tom černém davu uvnitř letiště musíme čekat i my, protože naše zavazadla nahází na jednu hromadu a my si je s místními rozebíráme. Máme strach, aby nám je nevzali, ale u východu z příletové haly (pokud se to tak dá nazvat), velké jak obývací pokoj v panelovém bytě stojí u dveří 2 letištní zaměstnanci a každému kontrolují zavazadlový lístek s jeho zavazadlem. Nechceme se mezi místními tísnit a tak čekáme nakonec. Po delší době se podaří celých 100 cestujících zkontrolovat a vypustit ven. Alespoň se mezitím trošku zmenšil ten mohutný dav venku. I tak se tam ještě tísní řada místních obyvatel a zvědavě si nás prohlíží. Nakládáme zavazadla s pomocí Stevenova švagra Rexe a hurá do hotelu. Hotel v Mt. Hagenu je stejně jako předchozí přísně střežený a je zařazený do kategorie 4 stars. Ubytováváme se a po krátkém občerstvení vyrážíme seznámit se s místním životem.
Od průvodce se dozvídáme, že život v tomto horském údolí Waghi valley objevili bílí lidé až v roce 1933 a to když přelétali letadlem z již objevené Goroky přes ostrov. Do té doby se domnívali, že ostrov je obydlen pouze na pobřeží a v prvním pásmu hor. Z výšky letadla uviděli vesnice a lidi, kteří obdělávají velmi pečlivě svá pole, a začali plánovat první výpravy do této oblasti. Přes nepřístupný terén se sem první pozemní výpravy dostaly až v roce 1935. Steven nám sděluje, že mimo to, že se živí turismem (prý je na PNG zatím velmi slabý) vlastní také malou školu. Připravuje v ní děti na přechod do státní školy. Výuka je totiž na PNG v angličtině a děti z komunit hovoří různými jazyky. Těch je mimochodem přes 700 u asi 850 kmenů. Mezi sebou vzájemně se nedorozumí a tak navzájem komunikují tzv. tok pisin (směsicí angličtiny, němčiny a místních jazyků, která se právě z nutnosti dohovořit se vyvinula). A jestliže se mají děti ve státní škole začít učit hned v angličtině, je to pro ně velký problém. Steven proto založil malou „před školu“, kam chodí děti ve věku 5,6,7 a více let, které chtějí nastoupit do základní školy. U něho ve škole se učí psát a číst v angličtině. Jakmile se naučí abecedu a mluvit anglicky, odcházejí na státní základní školu. Nevzdělanost je na PNG obrovský problém, Steven odhaduje, že pouze 10% ze 7,5 milionu obyvatel je vzdělaných. Děti se pouze na vesnicích naučí v několika třídách základní dovednosti, řada ze starších obyvatel neumí ani číst, ani psát.

Stevenova škola ve vesnici Kindeng je typická papuánská budova, kde stěny jsou tvořeny z rohoží spletených z dlouhých pevných a tenkých listů jednoho druhu trávy, střecha z trsů jiného typu trávy, rostoucích všude kolem. Má 2 třídy. Učí zde Stevenova manželka, Steven a další učitel. Děti jsou velice přátelské a živé a chtějí se pořád fotografovat. Rozdáváme bonbony, peníze a fotíme. Kolem školy je malé pole, na kterém pěstují brambory, zeleninu, banány, vedle školy prasečí "chlívek" s několika prasátky. Farmaření je další činností, kterou se Steven a jeho rodina zabývá. Rodina si zde staví nový tradiční dům, protože starý jim shořel. Trvale ale bydlí v Mt. Hagenu a každý den veřejnou dopravou dojíždí na vesnici do své školy. Steven má 23-letého syna, který měl problémy s alkoholem, tak jako řada mladých v současné rychle se měnící papuánské společnosti a tak musí pracovat u otce ve škole, aby měl neustále činnost. Desetiletá dcera navštěvuje státní školu ve městě a šestiletý Stan chodí do Stevenovi školy. Zajímá nás, jak tuto školu financuje. Dozvídáme se, že z vlastních zdrojů z turismu (proto tam jsme na návštěvě :-)) a taky malinkou část (spíše symbolickou) platí rodiče. Zaplatí zkrátka učitelům, až dostane něco od turistů. Odjíždíme s pocitem, že jsme přispěli na dobrou věc. 

Po návštěvě školy nás čeká setkání s domorodým kmenem ve Waghi Valley. Jedeme do vesnice Polga. Jsou to příslušníci skupiny Mt. Hagen, kteří se nám předvedou v tradičním oděvu, který nosili běžně ještě před 30 - 40 lety. Dneska jej používají pouze při slavnostech a speciálních příležitostech. Po cestě do vesnice máme štěstí a jednu takovou slavnost vidíme. Potkáváme průvod tradičně oděných Mt. Hagenských mužů a žen a za nimi zřejmě zaměstnanci nějaké firmy ve firemních stejnokrojích. Nestihli jsme ale postřehnout, co slaví. Ve vesnici nás očekává skupina místních tanečníků s náčelníkem kmene Kopenokopa. Jsou již tradičně vyzdobeni, oděni do přírodních sukní z trávy, čelenky s péry z kasuára, páva a holuba, pomalované obličeje. Předvádí nám své suvenýry a dolaďují" svoji výzdobu. Mezitím mi bohužel Steven oznamuje, že skupina Huli wigmens, která měla být součástí představení, nedorazila. Snaží se je spolu s náčelníkem sehnat, ale jsou z oblasti Tari a prostě nedorazili. To je Papua. Zkrátka i předem domluvené tu vždy neplatí. Nedorazil taky jeden tanečník pro Mt.Hagenské muže a tak po typickém velmi pěkném tanci žen, kdy nastupují muži, musí 6. tanečníka nahradit mladá dívka. Je vyzdobena jako muž a zřejmě je to pro ni hodně potupné, protože ji musí náčelník pošťuchovat kopím, aby se pohnula. Dívka zamračeně hledí do země, ale nakonec se začne neobratně pohybovat v rytmu tance mužů. Tanec je zachráněn. Nadšeně se s tanečníky fotíme, nakupujeme suvenýry, přispějeme na komunitu a odjíždíme na oběd.

Steven s napětím sleduje, jestli nezačne pršet. Sděluje mi, že odpolední program je ohrožen, protože ve směru, kde naše další plánovaná vesnice leží, hustě prší. Nedám se odradit a říkám mu, že pojedeme i v dešti. Program musí být 100% naplněn. Naštěstí se přes oběd počasí umoudří a tak se jedeme podívat do vesnice, kde žije Rex se svojí rodinou a která se jmenuje Wanka. Každá vesnice je vždy vzdálena několik set metrů od asfaltové silnice a polem k ní vede pouze blátěná cesta. Už chápu, proč mě Steven varoval. Nicméně po polní pěšině v mokré trávě a blátě přicházíme do vesnice a setkáváme se s milou manželkou Rexe a jeho 2 dětmi. Procházíme vesnici, kde jsou v této době jen děti, ženy pracují na poli nebo sedí u silnice a prodávají brambory a zeleninu. Muži zřejmě rovněž někde pracují a nebo obchodují. Nahlížíme do jednoduchého typického tradičního domu. Přestože je celý ze suché trávy (stěny i střecha), uvnitř je otevřené ohniště (kouř volně stoupá střechou ze suché trávy), 2 malé ložničky. Pro nás nepředstavitelná úroveň bydlení. Honza nám všem ženám připomíná naše několikametrové kuchyňské linky, Jolka ale vtipně kontruje, že ať se podívá do hrnce, jaký jídelníček se nabízí. Obcházíme vesnici, nahlížíme do některých domů (řada z nich je zavřena na velký visací zámek), fotíme prasátka v chlévě. Na začátku vesnice stojí luteránský kostel, vedle něj typická kruhová stavba (opět z úzkých listů trávy), kde se scházejí muži k poradě. Loučíme se s manželkou Rexe a vracíme se zpět. Do HOTELU! Dnešní program je vyčerpán a my jsme rádi, že večeříme v restauraci. Místní jídelníček by neobstál.

Dopoledne nás čeká horská vesnice ve Waghi Valley. Jsme stále v provincii Mt. Hagen a jdeme na návštěvu k náčelníkovi kmene Kosumb do vesnice Paiakona. Tradiční kmenová struktura je dnes velmi narušena, o vedení kmenů usilují lidé, kteří získali peníze a korupcí ovlivnili ostatní, moderní formy demokracie přináší nejen pokrok, ale i velké problémy. Nevzdělaní lidé, kteří po tisíciletí (první osídlení je doloženo již před 25.000 let) uznávali své přirozené vůdce, kteří byli vždy dobrými mluvčími a věděli, jak svůj kmen zvládat, určovali řád a pořádek, jsou najednou postaveni do úplně nových situací. Tento náčelník, kterého navštěvujeme, je už starý muž, který byl kmenovým náčelníkem dlouhá léta, dnes je už ale bez vlivu. Měl 5 manželek, 2 z nich jsou také přítomny při naší návštěvě (jedna z jeho manželek již zemřela). Je oblečen stejně jako jeho ženy v tradičním oděvu svého kmene. Vítá nás jejich vlastní řečí, Steven nám překládá do angličtiny, protože vyrostl ve stejné etnické skupině ve vedlejší vesnici a jeho kmen mluví stejnou řečí. Vítá nás a je rád, že jsme jeho první návštěva v tomto roce. Přeje nám hezký pobyt na PNG. Steven doplňuje, že má mimo 5 manželek i mnoho dětí a vnoučat. Seznamujeme se s nástroji, které po staletí používali k obdělávání práce (dřevěný rýč menší pro ženy, větší pro muže), sekyrkou a to jak slavnostní tak běžně používanou při denním životě, s platidlem z mušlí, náhrdelníkem symbolizujícím bohatství náčelníka a
taky magickou holí, kterou používal šaman v okamžiku, kdy někdo zemřel. Bambusovou tyč omotal vlasy a kouskem šatu zemřelého, tyč zavěsil mezi dvě větve ve tvaru trojnožky a dvěma větvičkami začal pomalu do tyče bubnovat. Přitom jmenoval zemřelého, kterému slíbil, že zjistí, kdo zavinil jeho smrt. A začal vyjmenovávat všechna jména shromážděných vesničanů, jednoho po druhém. Magická tyč se rozhoupala u jména toho, kdo mrtvého připravil o život, někdy se dokonce mohutně rozezněla. Dotyčný viník začal okamžitě prchat, byl ale téměř vždy dopaden a po spravedlivém výslechu, byl-li uznán vinným, zabit.  Viděli jsme také chatrč s lebkami zemřelých mužů. Tento kmen pohřbívá své mrtvé tak, že jim odebere holenní kosti a kosti rukou od lokte k zápěstí, které používají jako ostří na kopích. Pak muže pohřbí ve stoje do hrobu a až tělo zetlí, syn zemřelého vyjme lebku a uloží ji do přístřešku s lebkami. Vesničané jim pak přicházejí prokázat patřičnou úctu. Náčelník nám ukazuje jeho kopí s lidskou kostí, se kterým on sám zabil 3 muže. Dnes je již tato praxe stejně jako používání magické tyče zakázaná. Steven nám vysvětluje, že tento kmen nikdy černou magii neprovozoval. Jsou však jiné kmeny, které ji přes zákaz praktikují do dnešních dnů. Asi před měsícem zatkli v Mt. Hagenu ženu, která provozovala černou magii a svým pohledem zabila šestileté dítě. S náčelníkem a jeho ženami se loučíme a zablácenou pěšinou se opět vracíme k silnici, kde nás čeká náš autobus.
Další zastávkou má být místní trh v Mt. Hagenu. Včera jsme viděli rozbahněnou plochu plnou trhovců a nákupčích a tak nemáme vůbec chuť se na trh vydat. Nakonec vítězí zvědavost a skutečnost, že dnes nepršelo a tak snad to nebude tak zlé. Nejdeme všichni, ale my odvážlivci jsme mile překvapeni. Samotná plocha tržiště je betonová, brambory, banány, cukrové ovoce a řada dalších potravin je pečlivě seřazena na stolech trhovců, očištěná, takže nemáme problém zde nakoupit. Kupujeme banány, pomeranče, cukrové ovoce, které neznáme a chceme je ochutnat. A vůbec nelitujeme, že jsme se zde zastavili. Jediní bílí, ale mile přijati, všichni se s námi chtějí fotit a za to, že je fotografujeme, nám ještě hezky poděkují. Vůbec nečekají peníze a jsou velmi přátelští. Jako doposud celá Papua.

Odjíždíme do hotelu na oběd a pak nás už čeká dlouhý přejezd do Goroky. Silnice je ve velmi špatném stavu, místy chybí úplně, a tak musíme jet pomalu. Opouštíme provincii West Highlands a přejíždíme do provincie Jiwaka. Rex nám vypráví o tom, že jde o provincii volného sexu. Tradiční kupování ženy se tu neodehrává, sex se praktikuje volně, dívka, přijde-li o panenství, pořádá oslavu. Až je těhotná, začíná starost muže o ni a dítě. Mnohdy je nevážou žádné vazby a tak je v této provincii mnoho dětí. My touto provincií pouze projíždíme a ocitáme se v provincii Simbu. Máme za sebou 2 hodiny cesty a zastavujeme ve vesnici Mindima, která leží od silnice hluboko v údolí. Čeká nás tanec kostlivců. Nejsou to žádná turistická show, která někoho kopírují, ale skutečné kmeny, které tyto tance tancují při svých slavnostech. Cesta dolů do vesnice je kamenitá, ale alespoň nekloužeme po blátě. Opět spousta dětí, které se chtějí fotit, dospělí, kteří nás zdraví a chtějí s námi mluvit. Náčelník nás však vede ke svému kmeni, kde nás čeká story o 3 dějstvích. V prvním z nich Kostlivec, bojovník kmene se svými 2 syny, jde na lov kasuárů, rajek a dalších zvířat. Mladšího syna nechají na stráži a sami prozkoumávají porost. Mezitím se přiblíží zlý duch, který žije v jeskyni, a chlapce zabije. Starší bratr se jej pokouší probudit, ale nedaří se mu to a tak utíká pro otce a oba potom do vesnice pro šamana. Za zvuků magické písně a tance kolem těla mrtvého se jim malého chlapce podaří opět přivést k životu a vrátit zpět do vesnice. Zlý duch tentokrát neuspěje. Druhé dějství symbolizuje boj muže se zlým duchem. Muž uteče na strom, kam zlý duch nemůže, protože dlouhé drápy mu nedovolí šplhat. Na bojovníka však usilovně doráží a pak začne vyjednávání. Duch si postupně přeje magickou hůl bojovníka, kterou mu kostlivec shodí na zem, pak i jeho náhrdelník. I ten mu kostlivec shodí ze stromu. Zlý duch se zahledí do náhrdelníku a jeho nepozornost využije kostlivec k tomu, aby své věci získal zpět. Pak uteče do vesnice a zlý duch opět neuspěje. Poslední část story ukazuje celou rodinu při hledání vody pro mytí brambor. Žena pracuje u nalezené louže vody, muž hlídající rodinu odpočívá a nakonec usne. Jejich 3 děti posedávají okolo. Najednou se vynoří zlý duch a odnese nejmladšího chlapce do své jeskyně. Po skončení práce žena zjistí, že chybí 1 dítě. Vzbudí muže, který místo hlídání usnul a začnou chlapce hledat. Protože tuší, co se stalo, běží do vesnice pro pomoc. Najdou jeskyni a společně vytáhnou zlého ducha ven. Začne boj, kdy se kostlivci snaží zasáhnout ocas zlého ducha, ve kterém je jeho život. Samozřejmě se jim to podaří a opět nad duchem zvítězí. Celá story je velmi pěkná, stejné jako focení a rozloučení s vesničany. Do kopce se zadýcháme, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě dlouhé kodrcání do Goroky, nám to jenom prospěje. Další 3 hodiny cesty nás dovedou do province Eastern Highlands. Překračujeme průsmyk Dualo a sjíždíme do údolí Asaro do města Goroka. Hotel, večeře a rychle na kutě. Je třeba nabrat nové síly na další setkání.

Goroka je město, ve kterém žije 30 - 40 000 obyvatel. Ráno nás čeká výjezd na vyhlídku na celé údolí a návštěva kmene, který si založil vlastní tradici tance bahenních mužů – Mudmans.  Tato tradice není příliš stará - pochází někdy ze 60 let. Přicházíme do vesnice, kde hned u brány vidíme 2 hroby - jeden patří náčelníkovi Ruipo Okorono, který zemřel v roce 2008 a druhý jeho ženě. Před hrobem je kámen s nápisem, který uctívá zakladatele tohoto tradičního bojového tance a dědečka našeho dnešního mladého průvodce. Lidé jeho kmene byli napadeni jinou skupinou obyvatel a vyhnání do hor ze své půdy, na které žili. K této události došlo právě v 60 letech. Kmen neměl dostatek mužů, aby si svoji půdu vybojoval zpět. Ruipo Okorono přišel na myšlenku pomalovat tělo bahnem, když viděl svoji sestru, která se vrátila od řeky celá od bahna. Vymodelovali z jílovitého bahna strašidelné hlavy, pomazali těla a vyzbrojeni kopími vyrazili v noci, kdy jejich nepřátelé spali do vesnice. Potichu se tam vplížili a na nic netušící nepřátele udeřili. Ti v domnění, že je přepadli zlí duchové, strachy z jejich vesnice utekli hodně daleko do hor. A tak kmen získal svoji půdu zpátky. Věří v kouzelnou sílu bahna, každý z rodiny musí umět vyrobit svoji masku, děti mezi 6 - 10 lety se učí, jak takovou hlavu vyrobit. Sledujeme bojový tanec těchto mužů, kteří nás nejdříve považují za nepřátele, plíží se trávou před jejich tradičním domem, nakonec však přicházejí, podávají nám ruce a vítají nás ve své vesnici. Stáváme se jejich přáteli navždy. Po tradičním focení jsme přizváni k výrobě této blátěné hlavy. Dozvídáme se, že každý příslušník kmene si ji pro sebe vyrábí sám a je na něm, jaký výraz tváře zvolí. Pro strašidelnost se přidávají prasečí zuby a kly. Bahno se přinese z řeky, rozdělí se na jednotlivé kousky a nechá se do rána odpočívat na palmových listech. Další den se začíná modelovat hlava. Hotové dílo se nechává asi 4 dny schnout na sluníčku - nevypaluje se. Taková to maska vydrží až 40 let. Kmen opouštíme samozřejmě až po nezbytném nákupu suvenýrů.
Po obědě v hotelu nás čeká návštěva místního muzea. JK McCarthy museum není veliké, ale velmi zajímavé. Jsou zde vystaveny artefakty dokladující osídlení na území provincií Simbu, Western, Eastern a Southern Highlands. Dozvídáme se zde od průvodce Anthonyho, že první osídlení se datuje do období již před 25000 lety a ukazuje nám artefakty, které to dokladují. V té době byly vrcholky hor pokryty ledem. Asi před 9.000 - 10.000 lety došlo k velké změně klimatu a do té doby se také datují další vystavené nálezy. Někdy před 6000 lety začali obyvatelé těchto oblastí se zemědělským obděláváním půdy, což přineslo nové možnosti obživy pro stále více obyvatel. Mezi skupinami však docházelo k různým rozepřím a následně rozdělováním těchto skupin, což byl počátek vzniku kmenová struktury vzájemně mezi sebou obchodujících nebo bojujících kmenů a etnických skupin. Tato struktura přetrvává vlastně dodnes, i když od 70 let minulého století začala být silně ovlivňována západní civilizací. Velmi zajímavá je i expozice 2. světové války. Ta sice horské oblasti přímo nezasáhla, ale lidé podporovali australská a anglická vojska na pobřeží, kde od roku 1940 - 1945 válka zuřila velmi silně. V Pacifiku ji rozpoutali Japonci, kteří měli letadla tak rychlá, že stejně rychle jako  komáři napadala angličany a australany. Ti letadla ale okopírovali a vrátili se z Anglie se stroji ještě rychlejšími, které jim pak pomohly vyhrát válku. Jedno takové je součástí expozice a můžeme ho vidět na zahradě muzea. Velmi zajímavé jsou i fotografie z roku 1930, které pořídili první bílí přistěhovalci do horské oblasti. Je zde vyfotografovaná rodina Daniela Leahyho (Danny Leahy), pionýra a průkopníka bílého osídlení v Goroce. Řada dalších fotografií Goroky, Mt. Hagenu před příchodem bílých, respektive při prvním kontaktu s bílými. Steven nám ukazuje hrdě fotografii cesty vedoucí do vesnice Rexe, kterou jsme navštívili.  Anthony nám zase ukazuje fotografii, na které je zachycen rituál jednoho z kmenů před bojem. Muži vezmou 2 velmi tenké proutky bambusu a na posvátném místě vykonají tzv. rituální očistu. Nasoukají tyto proutky bambusu ústy až do žaludku (taková gastroskopie) což jim vyvolá dávení a zvracení. Tím se očistí zevnitř a jsou přesvědčeni, že se mohou koncentrovat pouze na jediné - na boj s nepřítelem. Celý tento rituál je dopodrobna zachycen na několika fotografiích. V poslední místnosti vidíme expozici, při které nás Anthony prosí, abychom ji zhlédli s respektem. Jde o náhrdelníky se skutečnými částmi lidských ostatků. Kmeny do současné doby velmi silně věří, že duch zemřelého zůstává s nimi. Pro lepší kontakt s mrtvým uchovávají různé části těla v blízkosti svých domů nebo ve svých domácnostech. Jeden z horských kmenů zemřelému uřízne 3 – 4 prsty na ruce (v půlce dlaně, takže druží pohromadě), nechá je usušit a pak pověsí jako náhrdelník. Věří, že ho tak mrtvý ochrání. Na jiném náhrdelníku vidíme zavěšené lidské kosti. Dozvídáme se, že muži některých kmenů uřezávají poslední článek malíčku sami sobě jenom proto, aby pocítili bolest a poznali, co to bolest je. Uvědomujeme si, že u bahenních lidí jeden z mužů, který hlavu modeloval, malíček neměl.  Loučíme se s Anthonym, přispíváme na muzeum a vydáváme se na krátkou projížďku Gorokou.
První naší zastávkou je areál místní univerzity. Studuje zde něco přes 1000 studentů a to jak bakalářské tak magisterské studium učitelství. Pokud chtějí získat doktorandský titul, musí na univerzity do zahraničí - Austrálie, Nového Zélandu, Filipín. Ptáme se, zda zde studují i zahraniční studenti - ano třeba ze Šalamounových ostrovů, Fidži a podobných zemí. Vidíme také budovu největší knihovny v celém Pacifiku a poměrně moderní studentské koleje. Zároveň několik rozestavěných mohutných budov, které budují Japonci. Nový campus pro Univerzitu. Další naší zastávkou je rozlehlá velmi zajímavá budova. Je to prý divadlo, respektive kulturní centrum, patřící státu, ve kterém probíhají různá folklórní představení. Ještě že navštěvujeme skutečné kmeny s jejich kulturou. Správce nám říká, že budova představuje monstrum, které v ní určitě spatřujeme. Není však ještě sezona na představení a tak probíhají úpravy. Vedle je plné hřiště místní lidí. Hrají různé míčové hry, posedávají. Zkrátka pohoda. Dnešní program je pomalu u konce a tak se vracíme na hotel, relaxovat před večeří. Zítřejší dlouhý přejezd do Madangu nám dá opět zabrat. Jsem velmi napnutá, protože prší. Steven mi sdělil sladké tajemství, že před 3 týdny byl velkou vodou stržený most přes řeku a že je tam pouze provizorní řešení, které ale není možné použít, když bude hodně pršet. Tak že ? No uvidíme ráno.

Ráno je po deštivé noci přívětivé. Ale noční deště způsobily, že skupina Unggai má problémy dorazit včas na místo, kde nám spolu s Gorockými ženami mají předvést svoje tance. Snažíme se proto nejprve navštívit továrnu na zpracování kávy. Ale i ta na nás ještě není připravena, protože otevírá až v 9 hodin. Stejně jako místní pošta a tak chvilku kroužíme autobusem po městě, až dostává Steven zprávu, že je vše na setkání s dalším kmenem připraveno. Do vesnice přicházíme ve chvíli, kdy se ale gorocké ženy a ženy kmene Hungai, které dorazily z kopců, zdobí. A tak máme příležitost vše pozorovat. Je to velice zajímavý zážitek. Zatímco staré ženy kmene nemají vůbec problém se svojí nahotou, mladá děvčata zůstávají ve spodním prádle. Sukýnky z listí nejsou pro ně dostatečným oblečením. Diskutujeme o tom, že až umřou ženy, které ještě před 30lety chodily takto běžně oblečené, začne se tradice pomalu vytrácet a zůstanou už jenom show pro turisty. Toto naše konstatování utvrzuje i následující tanec. Zatímco staré ženy si zpěvy a tanec doslova užívají, mladá děvčata je bez zájmu napodobují. Zpívají jenom staré ženy. Velká škoda, protože za několik roků už zde nebudou lidé, kteří tento život skutečně žili.
Po krásném ranním zážitku odjíždíme do továrny na pražení kávy. Vidíme proces od sušení kávových zrn na dvoře (plantáže jsou v bezprostřední blízkosti továrny), přes pražení, mletí i balení kávy. Marně hledáme linku na balení, je nám vysvětleno, že vše se nasypává ručně odměrkou, vakuově zalisuje každý balíček zvlášť v malém stroji a ručně balí do krabic pro export. Alespoň má 5 čistě oděných žen práci. Plantáže v Goroce jsou nejznámější na celé PNG a patří zahraničním majitelům. Po nákupu vyzvedáváme v hotelu pizzu na cestu (po cestě nelze nic koupit) a vydáváme se na dlouhou a špatnou cestu do Madangu. Čeká nás 8 hodin jízdy. Steven se domnívá, že bychom to mohli stihnout tak za6 - 7 hodin dle situace na cestě a bojí se deště. Pořád nás pohání, abychom už vyrazili. Ještě poslední nákupy a vyrážíme. Cesta je opravdu velmi špatná. Je sice asfaltová, ale po monzunových deštích opravdu velmi rozbitá. Náš řidič se ukazuje jako mistr volantu, protože bravurně vybírá díry na silnici, zrychluje tam, kde může nějaký čas nahnat. Dozvídáme se, že tuto cestu absolvuje tak 3x týdně, ale ne s turisty, ale pytli betelových ořechů. Je nám to jasné, když vidíme protijedoucí stejné busy až po střechu naplněné bílými pytli. Ptáme se, proč nepoužívají náklaďáky, na kterých zas pro změnu sedí plné korby lidí. Je to proto, že ořechy nesmí zmoknout! První cca 3-4 hodiny projíždíme provincii Eaest Highlands, kde obdivujeme krásné scenérie. Nemáme ani čas na zastávky, jednu si ale vynucujeme na toaletu v přírodě. Další téměř 2 hodiny projíždíme údolím Markham, které se nám otevřelo po přejezdu řeky Ramu. Je plné plantáží s olivovými palmami a cukrovou třtinou, ale ani tady nejsou majitelé Papuánci. Silnice už není klikatá, je asfaltová a dá se po ní jet velice rychle. Těšíme se, že už se budeme blížit moři a že nám přes hory nepršelo. Ptám se Stevena, jestli už jsme minuli nebezpečí, odpovídá NOT YET (ještě ne). No to jsem teda zvědavá. Začíná to prvním provizorním mostem přes řeku Ramu. Jedeme blátivou cestou polem. Zvládáme bezpečně. Pak přijde velký nový most místo dalšího před 3 týdny vodou strženého mostu. Při těchto deštích zahynulo celkem 7 lidí, 1 žena přímo u tohoto mostu. Když přejedeme tyto překážky, ptám se Stevena - už je to za námi? On se jen usmívá a říká NOT YET. A pak to teprve přijde. Hřebeny pohoří, přes které se musíme dostat, sice protíná silnice, ale ta je téměř zničena monzunovými dešti a je to vesměs jenom blátivá cesta. Asfalt dávno zmizel někde v údolích. Stoupání jsou strmá, stejně tak jako následné sjezdy. Je to jediná silnice mezi Madangem a Gorokou, po které jezdí všechna auta, autobusy i náklaďáky. Musíme to zkrátka projet. Máme opravdu bravurního řidiče,  ví co dělá,  a my jsme šťastni, že zná každou díru. To jeden jeho mladý kolega v protisměru ne, a tak zapadá do bláta a blokuje provoz v obou směrech v dolíku prudkého sjezdu a výjezdu. Ve chvilce je tam zácpa na obou stranách. Všichni místní vyskakují z busu, snaží se ho z bahna vytlačit, ale marně. Je plně naložený betelovými ořechy a tak asi 30 minut čekáme a pozorujeme to hemžení. Je to pech, protože stojíme jako první v protisměru. 5 minut a minulo nás to. Ale nakonec se za pomocí dalšího auta podařilo bus vytáhnout, do kolejí bahna se naházely během 5 minut kameny, auta rozjezdila bahno a vše se dalo do pohybu. Úžasné. Pozorujeme sesuvy půdy, které deště způsobily a které také sebraly celé úseky silnice. Jsou tady náhradní řešení, život se nezastavil ani na chvíli. Máme pocit, že každou chvíli se někdo někde propadne. Ale ne, úspěšně dorážíme po dalších 3 hodinách do našeho resortu. Jsme unaveni, ale plni zážitků z cesty. Jsme u Bismarckova moře a je tu teploučko. Resort s palmami, papoušky, zuborožci  a stromovými klokany, teplou postelí, večeří a chlazeným pivem. Ráj na zemi.

Ráno máme delší oddych a vyrážíme za posledním dnem programu v 10. hodin. Jdeme pěšky po pobřeží do místního muzea, abychom si krátce prohlédli artefakty dokladující místní osídlení, kulturu a kolonizaci. Než tam ale dojdeme, mineme japonské dělo, které sloužilo k sestřelování nepřátelských letadel. Právě zde byla základna Japonců za 2. světové války. V expozici je řada zajímavých fotografií místních obyvatel, některé už z konce 19. století, kdy sem přišli první bílí lidé - Němci a jejich misionáři. Rovněž velký vliv zde měl Rus Nikolaj. Řadu věcí tu ruská kultura ovlivnila dodnes. Poté se vydáváme na místní poštu, protože známky na pohledy lze zakoupit jen na poště. Rovněž pohledy není snadné koupit a získat, ale existují. 2 z našich účastníků zjišťují, že nemají dostatek peněz na suvenýry a tak jim jdeme společně se Stevenem do banky vyměnit. Snažil se výměnu pro nás zajistit, ale protože není držitel pasu, nemůžu s jinou než jejich měnou v bance operovat. Něco mi to připomnělo a tak nějak mi ho bylo líto. Jako by ho to v tuto chvíli hrozně diskriminovalo. Výměnu tedy musím provést já. Přestože jsem byla jako první u okénka během 5 minut, celá transakce zabere 40 minut. To co v Evropě znamená 2 minuty, zde je proces pro 3 osoby. Nekonečné. Ale pak si uvědomuji, že nelze očekávat od Papuánců, kteří ještě před 35 lety žili přírodním životem a jejich věci veřejné spravovali běloši necelých 70 let, že budou schopni pracovat v tempu Evropana. Nakonec „zaplať pán bůh“ za takovéto končiny světa.

Poslední naše setkání s pobřežními kmeny, které také dlouho praktikovaly kanibalismus, proběhne ve vesnici Hobe. Náčelník tohoto kmene, který čítá celkem asi 150 lidí, nás vítá při silnici. Jdeme dolů       z prudkého kopci a už přístupová cesta na nás působí jako ráj na zemi. Palmy kokosové, olivové, betelové, kakaovníky, ibišky, fíkovníky a celá řada dalších tropických rostlin, stromů a květin. V této části vesnice žije celkem 56 osob, na protější straně silnice zbytek kmene. Náčelník nám vypráví, že když v roce 2004 převzal po svém otci tuto funkci, vesnice takto hezky nevypadala. Jeho otec se musel  bránit tlaku okolním kmenů, kteří stále zmenšovali jeho pozemky, byl neustále napadán, osočován. Jeho syn však začal vydělávat peníze na betelových ořeších a kakau, šetřil a úředně pozemky získal zpět, zaregistroval a zaplatil. Dnes má zpátky všechnu půdu a nikdo mu ji nemůže vzít. Ukazuje nám, jak pletou rohože z palmového listí, předvádí výrobu střešní krytiny z palmy sago, volá jedno děvčátko (asi devítileté), aby vylezlo na vysokou palmu a utrhlo trs betelových ořechů. Každé dítě z vesnice vyleze na takovou palmu 10- 15 za den. Musí děti, protože palmy jsou vysoké a tenké a děti jsou lehké. Dívčina má hroší kůži na nártech, jak šplhá nahoru každý den. Neskutečné. Navštěvujeme jednu rodinu. Každá rodina má 2 domy - v jednom jsou ložnice, kde spí, druhý dům je kuchyně, kde vaří. Máme možnost ochutnat jakýsi klas obalený v sagu, uvařený v horké vodě v kotlíku a nakonec obalený ve strouhaném kokosu. Je to horké, sago je žvýkavá hmota, klas chutná podobně jako kukuřičný. Ale proč ne. Náčelník nám ukazuje starý buben - podobný jsme viděli v muzeu. Vyrobil ho jeho otec a slouží k informování vesničanů o nějaké nečekané události. Jiný rytmus, zemře-li někdo, jiný rytmus, je-li tu nepřítel a podobně. Říká, že dnes používají mobil. Velká škoda. Nakonec uvidíme několik tanců a písní, které dávají naději, že to snad s Papuánci a jejich tradicemi nebude špatné. Náčelník spolu s dětmi kmene nádherně tancují a zpívají. Většinou napodobují mořské ptáky jako černé a bílé racky, nebo let motýlků a jejich tance jsou nádherným křehkým vyjádřením vnímání přírody kolem sebe. Děti jsou seřazeny jako schodky od pubertálního věku, až po malé špunty. Všichni tančí opravdu srdcem a se zaujetím. Mají dobrého náčelníka. Trošku měním názor, že ne všechny tradice zahynou brzy. A já ti to Papuo opravdu moc  přeji!!!
Loučíme se a jedeme zpět relaxovat před naší poslední nocí na Papui. Slaný bazén, dobrá večeře a ráno let do Singapuru.
 
Ráno odjíždíme na letiště v Madangu, kde nás čas vrací o 50 let zpět. Ruční scanování kufrů (prohrabávání), protože letiště nemá scanner. Ruční odbavení, minimální technika. Ale let v pořádku a tak se brzy ocitáme na mezinárodním letišti v Port Moresby. Jediná cesta, jak se ze země mezinárodním letem dostat.

Starý známý Singapur nás vítá svojí čistotou, výstavností, luxusem. Po pobytu mezi přírodními národy opět v civilizaci. Dopřáváme si luxus hotelu na Sentose, odpočíváme po přeletu a plníme žaludky lahůdkami v hotelové restauraci. A tak nějak duchem jsme ještě mezi lidmi, kteří jsou šťastni bez všech těchto civilizačních vymožeností. Rex nám před odletem z Papui řekl, že i on se dostal do města, byl v Austrálii v Sydney, ale za nic by nevyměnil svůj život v horách ve své vesnici v chatrči za to, co tam viděl. Usínáme s pocitem, že řádná postel je řádná postel a my bychom se asi do té chatrče natrvalo nenastěhovali.

Singapur je ostrovní stát, kde na více než 700 km2 žije více jak 5 milionů obyvatel. Vlastně jedno velké město plné výškových budov, obkrouženo loděmi s kontejnery plnými zboží, nejjižnější bod této části Asie. Krásné stavby moderní architektury tu rostou jako z vody a tak oproti naší minulé návštěvě pozorujeme další výrazné změny. Nádherný luxusní hotel Marina Bay s obrovskou lodí na střeše 3 spojených mrakodrapů, divadlo, nová botanická zahrada, start trati Formule 1, to vše kolem malé sochy symbolu Singapuru – Merliona. Lev s rybím ocasem. Singa totiž znamená lev a pur je měst. A tak se na nábřeží v zátoce kupí davy turistů, aby zachytili tuto malou sochu na svých fotoaparátech. Máme štěstí, protože zde nikdo není, ale už při našem obchodu najíždí autobusy turistů z výletní lodě, která v Singapuru přistála. Rychle pryč. Projíždíme starší částí Singapuru a určitě nemůžeme minout hotel Raffles, který postavili dva Arméni v roce 1887. Byl pojmenován po Samfordu Rafflesovi, zakladateli moderního Singapuru. Nás sem přitahuje známý nápoj singapurský sling, který nutně musíme ochutnat. Je to koktejl, který se totiž míchá pouze tady a to již od roku 1915. A tak to také za 30 SGD děláme! Zážitek je zážitek. I Aghata Christie neodolala. Po tomto občerstvení odjíždíme do čínské čtvrti do buddhistického chrámu Tian Hock Keng, který je velmi hezkým příkladem čínského stavitelství.  Číňané tvoří asi 75% obyvatelstva Singapuru a tak není divu, že tu mají velmi čistou a malebnou čtvrť.  Odtud se vydáváme do botanické zahrady, abychom navštívili zahradu orchidejí. Je to pastva na oči a za 5 SGD se procházíme úhledně vybudovanou zahradou. Svoji orchidej tu mají i prezidenti Slovenské a České Republiky – Ivan Gašparovič a Václav a Lívie Klausovi. Barva střídá barvu, velikosti, tvary orchidejí, až oči přecházejí. Hezké zakončení odpoledního výletu městským státem Singapu.
Večeře na hotelu na transfer na letiště na noční let do Evropy. Končí výlet za hranice všedních dnů.