První svátek vánoční opouštíme přes Vídeň Evropu a vydáváme se na další cestu do exotických krajin. Tentokrát do Kostariky a Panamy. Nejprve máme 8 hodinovou pauzu na letišti Newark v New Yorku, kterou si zpříjemňujeme 5 hodinovým pobytem na hotelu Best Western a o půlnoci již opět odlétáme přes Panama City do San José, hlavního města středoamerické Kostariky. Na letišti nás čeká náš průvodce Herardo a řidič Pablo, kteří nás budou provázet celý pobyt. Dnes nás čeká pouze transfer na hotel Radisson, nicméně ještě malá zastávka v bance kvůli výměně peněz. Neměníme na místní měnu, ale velké dolarové bankovky na menší. Dá se totiž všude platit dolarem. Za 1 dolar bychom dostali cca 500 kolonů. Udivuje mě, že je sobota 26. 12., přesto je banka otevřená. Hotel je příjemný, bazén, vířivka a relaxace s kvalitním panáčkem dobrého moku nás udrží (i když jenom některé) při životě do večera, kdy si dáme lehkou večeři v hotelovém baru a pak už honem na kutě vyrovnat spánkový deficit způsobený 7 hodinovým časovým rozdílem

Výborná hotelová snídaně nastartuje náš další den. Čeká nás výlet do národního parku Volcán Poás. Průvodce Herardo, který je vystudovaný přírodovědec, nám začíná objasňovat historii a geografii Kostariky. Pro mě je tato země obrovským překvapením, zejména pokud se životní úrovně a politického a sociálního systému týče. Opravdu jsem zde nečekala zemi, která se snaží kombinovat prvky socialismu a kapitalismu tak, aby zůstaly v rovnováze, kde etickou normou je nedávat na obdiv své bohatství, nevychloubat se svými majetky, pracovat se svými zaměstnanci na stejné úrovni a hlavně, mít stejný sociální systém, který známe z evropských zemí. Dozvídáme se, že zaměstnanci si platí 12,5% daně sociální a zdravotní, zaměstnavatel 28%, zdravotnictví a školství je zdarma, fungují venkovské ordinace, polikliniky, nemocnice, zdravotní péče zahrnuje i péči o zuby, oči (brýle), existuje invalidní důchod, starobní důchod i platby za státní pojištěnce. Herardo nám vysvětluje, že v roce 1949, kdy sociální rozdíly byly už tak velké, že se pro pracující lidi staly neúnosné, propukla revoluce.  Situaci se podařilo vyřešit nekrvavou cestou, postupnými změnami. Tehdejší prezident byl lékař, který studoval v Belgii a tak přejal kompletně belgický zdravotní a sociální systém, který funguje dodneška.
Rozdílná je i mentalita lidí. Kostarika byla při osídlování střední Ameriky Španěly málo zalidněnou zemí mayskými kmeny, proto Španělé potřebovali úrodnou zemi zalidnit. Věnovali farmářům půdu zdarma, přivezli otroky z Nikaragui, Afriky, přišli osadníci z Evropy – Němci, Rakušané, Švýcaři, Poláci, později Asiaté a nakonec i Afričané.  Tento mix národností je základem populace Kostaričanů, každý z nich najde ve své rodině předky těchto národností. Jsou proto tolerantní k migraci a příchodu nových obyvatel, i když ekonomická situace současné doby není růžová a nezaměstnanost roste. Nicméně prvky socialismu jako státní kontrola ekonomických aktivit, růstu cen apod. napomáhá tomu, aby se ekonomické nůžky příliš nerozevřely. Školní uniformy učí už děti ve školách, že jsou si všichni rovni a nelze se vyvyšovat nad ostatní jenom proto, že pocházím z ekonomicky lépe zabezpečené rodiny. Toto pravidlo stejné úrovně je vidět i na stavební architektuře. Hlavně nevyčnívat.
Zajímavé povídání pokračuje vysvětlením ekologický oblastí Kostariky: 3 druhy lesů – mlžné, tropické deštěné a suché lesy, vulkanický hřeben hor rozdělující zemi v polovině na oblast karibskou a oblast pacifickou, 2 roční období – sucha a dešťů, které se střídá v jednotlivých oblastech. A tak se dozvídáme, že i když jsme tu v období sucha, pravděpodobně zmokneme na karibské straně každý den. A dlouho nás nenechává počasí na pochybách. Mění se každou chvilku, ale je hezky teplo.
Nejdříve se vydáváme ze San José kolem letiště Santa Maria, na kterém jsme včera přistáli, po dálnici k odbočce na druhé největší město Alajuela. Je to brána ke kávovým plantážím, které se rozkládají na úbočích vulkanických hor. Káva se zda pěstuje od začátku 19. století, byla přivezena z Afriky a patří mezi nejkvalitnější kávy světa. Důvody jsou 2 – dostatek vody a lávová půda. Zastavujeme u jedné z malinkých restaurací na kávové plantáži, kde můžeme kávu ochutnat (koupit si ji), projít se po kávové plantáži, ochutnat syrová zrnka kávy, uschovaná v červeném plodu, který je sladký. Káva se sbírá ručně a zaměstnanci jsou placeni nikoliv od váhy natrhaných zrnek, ale od objemu. Důvod je jednoduchý. Uzrálé červené plody jsou objemnější, než ty zelené a proto nutí zaměstnance nepodvádět a netrhat nezralá zrna. I to má velký vliv na kvalitu kávy. Než nastoupíme znovu do autobusu, fotíme se na typickém malovaném vozíku taženém 2 voly, které patří místnímu opilci. Průvodce nám říká, že to není chudý muž, že vlastní pole, ale že si s vozíkem a voly přivydělává na pití. Nu což, fotka za nějaký ten dolárek stála.
Vzhledem k tomu, že je volný vánoční den a domorodci vyrážejí na výlety a pikniky, mění průvodce pořadí programu a nejprve zastavujeme u zahrad La Paz Waterfall Gardens. Nádherné údolí, ve kterém máme možnost pozorovat krásně barevné papoušky včetně vzácných ara arakang, tukany, kolibříky, kočkovité šelmy, hady, motýly a brouky. Dozvídáme se, že v Kostarice žije 874 tisíc druhů ptáků, z toho jen 75 druhů kolibříků, dále 5 druhů kočkovitých šelem. Neskutečná škála, ze které máme možnost některé druhy vidět. Ochutnáme také v typickém farmářském domě farmářskou stravu: šťávu z cukrové třtiny zalitou horkou vodou, kousek sýra a kousek kukuřičného koláče. Pravidelná energetická snídaně farmářů. Prohlídku zahrady zakončíme procházku kolem kaskády 4 vodopádů, které padají z vrcholu vulkanických hor do údolí. Zpět ke vstupu nás zaveze místní shuttlebus. Bohužel restaurace u vstupu do zahrad je plná, nejsou místa na sezení a tak se musíme za hustého deště přesunout zpět do zahrady do další restaurace. I ta je plná, protože jsou zde i ti, kteří jen čekají, až přestane pršet, ale nakonec místa nacházíme a užijeme si výborného bufetového oběda plného místních specialit včetně exotického ovoce. A samozřejmě zakončené výbornou kávou.
Dalším bodem programu je návštěva vulkánu Páos. Stoupáme do výšky 2.700 m kolem jahodových polí (jahody přivezené z Kanady), květinových polí, ze kterých se exportují květiny na burzu do Holandska, polí kapradin, které je rovněž výborným vývozním artiklem. A protože je neděle a Vánoce, nemohou chybět kolem silnic všudypřítomné rodiny s připraveným piknikem v trávě. Trošku zvláštní podívaná, ale jiná veřejná místa, než strouhy kolem silnice, k dispozici nejsou. Vše o oplocené a soukromé. Nicméně výhledy do údolí jsou překrásné a ležení kolem silnice plné aut nikomu nevadí. Chvíli čekáme na vstup do parku (opět problém se spoustou návštěvníků) a poté se dostáváme na cestu k samotnému kráteru. Bohužel nám nepřeje štěstí, kráter je plný mlhy, i když nebe nad námi je modré. A tak nám nezbývá, než navštívit muzeum kráteru, vyfotit si kráter na tapetě a v mém případě doufat, že až se sem vrátím, budu mít víc štěstí.
Na zpáteční cestě kupujeme místní vynikající jahody a den zakončíme jak jinak, než velmi příjemným posezením u lahvinek vína nakoupených v místním supermarketu.

Ani dnes nám nedělá žádný problém brzké ranní vstávání, protože 7 hodinový časový posun stále funguje. Snídáme v 6.00 hod a v 7.00 hod. už sedíme v buse s Pablitem a Herardem a vydáváme se přes vulkanický hřeben hor do karibské oblasti. Na cestě zastavujeme na šálek kávy. Dozvídáme se, že karibská oblast je právě v období dešťů, vítr přináší vlhkost z karibského moře, která se zachycuje za hřeben hor, který ji nepropustí do druhé poloviny Kostariky – pacifické oblasti a voda spadne na karibskou nížinu či pohoří. Zatím ale mrholilo pouze při přejezdu hor, v nížině je sice velmi vlhko, ale teplo a neprší. Jedeme do přístavu, kde opustíme na více než 24 hodin našeho řidiče i bus a dále budeme pokračovat lodí. Než se ale k přístavišti dostaneme, projíždíme banánovými plantážemi. Banány nejsou původní rostlinou Kostariky, byly sem přivezeny z Asie. I ony mají v Kostarice svou historii. Herardo nám vypráví, že Kostarika se stala začátkem 19. století hlavním exportérem kávy do Anglie a bylo třeba vybudovat nové spojení z centrálního údolí (místa pěstování kávy) do karibského přístavu Port Limone. Jak jinak než železniční. Bylo třeba ale získat investora, čehož se ujmul Američan jménem Minor Keith, kterému se podařilo získat od anglických bank úvěr. Stavba železnice byla přes obrovské problémy za pomoci jamajských dělníků i Číňanů a Afričanů úspěšně dokončena. Hvězda investora však nevyhasla, aby měl na splácení anglického úvěru, daroval mu kostarický prezident kilometry a kilometry půdy kolem železnice. On je využil k tomu, že založit společnost na pěstování banánů, z jejichž výnosu potom úvěry splácel. Banánové plantáže a lidé na nich pracující sehrály velkou úlohu při revoluci v roce 1949. Nelidské podmínky a zacházení s dělníky na plantážích vyvolaly sociální bouři, která vyústila v revoluci. Nakonec tato velká anglická společnost vlastnící plantáže byla nuce prodat menší části plantáží jiným vlastníkům, kteří v součinnosti se státem nastavili jiné pracovní a finanční podmínky, které vytváří dobré vztahy do dnešních dnů.
Banánovníky rostou 12 – 15 měsíců, každý banánovník má 1 trs banánů, vážící až 75 kg. Banány dozrávají v igelitových foliích a dle barevnosti těchto folií dostávají dělníci příkazy ke sklizni. Banánovník, který je bylinou, nikoliv stromem, se podsekne, trs banánů se zavěsí na dopravník a ve skladu proběhne výběr nejkvalitnějších banánů, které jdou na export. Méně kvalitní banány jdou pak do místního prodeje, jsou ale nejchutnější a nejsladší, protože se prodávají dozrálé.
Poté co přijedeme k přístavišti na řece, která nese název „Hodně štěstí“, nalodíme naše kufry na loď naší lodge Mawamba a asi hodinu proplouváme krásnými meandry řeky až na hlavní kanál a odtud do lodge. Ocitáme se v ráji, kde nás čeká welcome drink v podobně melounového džusu ozdobeného karambolou a příjemné jednoduché pokoje. Prohání se tu obrovské iguany, které fotíme, než se vydáme na oběd. Po obědě koupání v místním bazénu (v moři ani laguně to díky nebezpečným barakudám a krokodýlům nejde) a tak si alespoň procházíme divoké pláže, proslulé kladením vajec karet obrovských a mořských želv zelených. Bohužel tu nejsme v tom správném období a tak se této spektakulární podívané, kdy se stovky želv večer vynořují z moře, aby nakladly svá vejce, určitě nedočkáme. Nevadí, vydáváme se na průzkum místní karibské vesnice Tortuguero. Vesnice, kde v minulosti žili původní obyvatelé, se stala jakousi základnou pro ochranu vzácných želv kožnatých a zelených a karet obrovských. Obyvatelé želvy lovili, vařili z nich polévku, konzumovali vejce. V 60. letech minulého století byly tyto želvy ohroženy natolik, že američtí biologové zahájili aktivity na jejich záchranu. Postupně přesvědčili místní obyvatele, že živá želva jim může přinést daleko více užitku, než želva mrtvá, a postupně je začali získávat na svoji stranu. Dnes všichni obyvatelé oblasti žijí z velké většiny z cestovního ruchu. Zejména v období od února do října, kdy postupně různé druhy želv kladou svá vejce na plážích mezi Puerto Limon až po NP Tortuguero. Hlavní třída a také jediná je plná obchůdků se suvenýry, kavárniček a restaurací v karibském stylu. Procházíme ji a potkáváme českou rodinu – babičku, syna a vnuka s vnučkou. S údivem zjišťujeme, že jde o emigranty a to z roku 1968, kteří mezi sebou mluví do dnešních dnů česky, aby si češtinu uchovali. Fantastické. A nejsou jedinou češtinou, které v tomto půvabném světě deštných lesů slyšíme. Jak vidět, Kostarika není Čechům neznámá. Osvěžujeme se daikiri, caipiriňou, mojitem i pivem a pak se vydáváme kolem maket želv ve skutečné velikosti po pobřeží zpět do hotelu. Večer nás čeká opět karibská večeře a rychle na kutě, protože ráno brzy vstáváme.

Ráno po šálku kávy vyrážíme pozorovat z řeky probouzející se přírodu. Nejprve čekáme půl hodiny na nákup vstupenky a poté již vyrážíme po kanálech. Náš průvodce i kapitán lodi nám ukazují mořského orla (neboli rybařícího), volavku bílou, volavku šedožlutou, zahlédneme několik ledňáčků, ve vodním porostu se ukrývá malý kajman, na kládě odpočívá želva, na palmě vidíme samce iguany, který je krásně do oranžova zabarvený, aby přilákal samičky. Dočkáme se i opiček s bílými tvářemi (malpy kapucínské), dovádějících ve větvích. A nakonec i velkého krokodýla, i když toho až na cestě z NP. Po návratu do lodge si dáváme výbornou snídani. Odjezd se nám asi o hodinu protáhne, protože čekáme, až rančeři zprovozní kanál, do kterého spadl strom. Na cestě zjišťujeme, že další padlý strom nás opět o několik minut zdrží. Nakonec asi s hodinovým zpožděním dorážíme do přístavu, kde nás čeká Pablito, nakládáme zavazadla a po bambi road (štěrkové cestě) se vydáváme zpět banánovými plantážemi. Asi po hodině se dostáváme opět do civilizace a pokračujeme do NP Volcano Arenal. Po cestě nás čeká v restauraci u řeky opět oběd, ve kterém nesmí chybět pokrmy z rýže, kuřata, lilky, ovoce a zelenina. Opět výborné. Další 2,5 hodinový přejezd si zpestřujeme zastávkou na prasečí farmě, kde u silnice prodávají neskutečně lahodné vepřové vrabce. Samozřejmě stejně jako řada dalších neodoláme a každý několik kousků kupujeme. Další zastávka je u mostu nad řekou, kde v porostu žije velké množství iguany -  barevní samci i méně vybarvené samice v délce asi 1 – 1,5 m se vyhřívají ve větvích stromů. Nádherná podívaná. A pak už pouze odjezd do La Fortuny, města na úpatí sopky Arenal, která naposledy vybuchla v roce 1968. Příjemné chatky s bazénem, nádherné prostředí. A radostná informace: ve snídaňové otevřené restauraci můžeme večer sedět a také slavit vlastního silvestra. Tak to je hrozně fajn.
6. den: Volcano Arenal, Canopy tour a horké termální prameny.
I když ráno střídavě prší, je krásně teplo. Dnes nás čeká velmi aktivní program. Budeme chodit v NP Arenal, projedeme se 2 hodiny v korunách stromů na lanech se závěsy, kde budeme z 9 plošin pozorovat život v korunách stromů a nakonec si odpočineme v termálních lázních. Už teď se těším, bez ohledu na to, jestli pršet bude nebo ne. Nejprve se nasnídáme a poté se vydáváme na úpatí sopky Arenal, která je stále činná (poslední výbuch před 3 lety) a kde došlo v roce 1968 k obrovskému výbuchu a zničení několika vesnic na úpatí sopky. Zahynulo tehdy asi 120 lidí. Na místě, kde vesnice stály, je dnes jezero Arenal, o kterém se říká, že je největším hřbitovem Kostariky. Naučná stezka vede nejprve deštným lesem, kde hned na začátku dostáváme informace o broméliích, které žijí na stromech, aniž by na nich parazitovaly, dozvídáme se konečně názorně, jak je to s pěstováním banánů, pozorujeme mravenčí dělnice, které nosí zelené lístky do mraveniště, stejně jako velmi zajímavé informace o mnoha druzích fíků, které oplodňují fíkové vosičky. Procházíme lávovým polem s výhledem na jezero i část sopky Arenal. Vrchol je samozřejmě v mlze a tak nám jeho krásný kužel zůstane utajen. Celý tento asi 4,5 km dlouhý trek zvládáme i s výkladem za necelé 2 hodiny a tak se vydáváme za další aktivitou – Canopy tour. Po cestě zastavujeme ve vynikající restauraci, proslavené výbornými steaky. Nicméně čeká nás sport v korunách stromů a tak se každý rozhoduje pro lehčí jídla. Já si dávám vynikající krémovou polévku (zřejmě kasawa a mrkev) a salát s čerstvým tuňákem. Vynikající. Ale zřejmě si nikdo špatně nevybral, jak dokazují spokojené výrazy tváří všech účastníků výpravy.  
Canopy tour je velmi oblíbená aktivita v Kostarice. Systém lan, natažených v korunách stromů, vymyslel již na začátku 20. století americký biolog, který trávil v korunách stromů pozorováním divoké přírody spoustu času, a potřeboval se přesouvat co nejpohodlněji po deštném lese. Dostáváme úvazky, koženou rukavici na jednu ruku a po kratinkém školení se vydáváme na cestu. První 2 úseky jsme ještě nejistí, ale pak si to opravdu užíváme. 2 hodiny v korunách stromů, adrenalin při rychlých přesunech, prostě paráda. 55 USD se skutečně vyplatilo.  
Závěr dne pak patří relaxaci v horkých termálních pramenech lázní Baldi, které tvoří systém různě teplých bazénu s krásnými vodními bary, skluzavkami, jeskyněmi suplujícími sauny. I když začátek návštěvy některým pokazí cena skříňky na osobní věci (6USD na skříňku), nakonec si to snad všichni užijí. Závěr dne je korunovaný excelentní večeří v lázních.  Poté tradiční krátké posezení a hurá na kutě.

Po snídani se stejnou cestou jako včera vydáváme opět do oblasti sopky Arenal. Tentokrát projedeme kolem jezera přes hráz s vodní elektrárnou do parku, kde byl vybudován krásný areál s visacími mosty nad korunami deštného lesa. Výhled do údolí, za kterým stojí opět v mracích zahalená sopka Arenal, je překrásný. Vydáváme se na téměř 2,5 hodinovou procházku. Hned na jejím začátku pozorujeme pavoučí opici neboli chápana dlouhoprstého, která používá jako 5 končetinu ocas. Dozvídáme se, že v Kostarice žijí 4 základní skupiny opic: vřešťani, malpy kapucínské, chápani dlouhoprstí a kotulové veverovití. U prvního visícího mostu pozorujeme malého hádka, krásně srolovaného na kmeni stromu. Výhledy do korun stromů z těchto mostů je fantastický. Potůčky, liány, mechy, palmy, stovky odstínů zeleně. Vše s krůpějemi deštné mlhy. Nádhera, i když kromě dalšího krásně žlutého hada žádná další zvířata nevidíme. Po procházce nám samozřejmě vyhládlo a tak všichni vítáme, že se po půl hodině jízdy zastavujeme na farmě, kde máme dnešní oběd. Jsme nadšeni hospodářstvím, které kolem sebe vidíme a jídlem, které bylo uvařeno z vlastních produktů této farmy. Fantastické kuřecí, hovězí, výborná kaše z brambor a kasawy, rýže, fazole, vynikající ovoce a nakonec fantastická káva, kterou na této farmě také pěstují. Jako zákusek dostáváme tradiční rýžový puding. A na závěr jako bonus si každý zkusíme „uplácat“ vlastní tortillu, kterou nám opečou a ochutnáváme ji s máslem nebo solí. Nádherné místo. Nakupujeme místní kávu a pokračujeme v dalším programu. Vodopád La Fortuna je výbornou příležitostí, jak ze sebe vydat kalorie. Sestupuje se pod něj po cca 500 schodech. Pod vodopádem je dobrá příležitost se vykoupat. Nejsme na to připraveni a také už nemáme příliš času, protože je 31. 12. a nás čekají přípravy na silvestrovskou veselice. V supermarketu nakupujeme suroviny na „kostarické chlebíčky“, rum a jiný alkohol a přesouváme se do našeho hotelu.
Jak už je našim dobrým zvykem, v zahraničí slavíme vždy silvestry 2. Ten, který je u nás (což je v letošním případě v 17.00 hod. kostarického času) a potom ten místní. Scházíme se proto už v 16.45 u bazénu a v 17.00 nechybí ani šampaňské, ani státní hymna. Některé z účastnic to dojímá až k slzám.  A protože jsme zpěvná skupina, zní to nádherně J. Krátké posezení a potom už velké přípravy. Manufaktura na chlebíčky, výroba motýlků pro pány, zdobení dam a nakonec úžasný nástup dámské části výpravy do místní restaurace, kde silvestr slavíme. Vůbec nám nevadí fakt, že jsme tam úplně sami!!! Restaurace je otevřená a tak si naší veselice užije celá lodge.  Večírek zahajujeme oslavou narozenin Luba, který dostává jako dar poukaz CK NOVA na „přelet nad Alpami“. Aby snad náhodou poukaz nepropadl, musí se zrealizovat okamžitě.  Protože ale Honza ALPY FRANCOVKY zapomněl doma, nahradily je 2 lahvičky místního výborného rumu, na které jsme nalepili nápis ALPY a pánové s Lubou nad těmito Alpami přelétli. Nádhera a nutno podotknout, že si let Lubo vychutnal, stejně jako „alpy“. Poté začíná žít večírek svým životem, a jak bývá dobrým zvykem, u některých nastává útlum. Nakonec ale končí vše jak jinak, než tanečky na stolech, velkými zpěvy a opět půlnoční českou hymnou. V 0.20 oslavy nového roku úspěšně zakončujeme, protože nás čeká ranní vstávání. 

Ráno jsme všichni čilí jako rybičky a v 8.00 už nakládáme zavazadla a vydáváme se na další cestu. Ještě než vyjíždíme, přijde za námi paní s dotazem, odkud jsme. Prý si s námi užili krásný silvestr, když jsme krásně zpívali. Myslí to upřímně, je to Američanka J. Vydáváme se přes Kordilléry na pacifické pobřeží. Nejprve přejíždíme hřeben hor, který je celý v mlze, jemně poprchává. Sotva ale sjedeme na pacifickou stranu Kostariky, vítá nás modrá obloha. Mění se nejen krajina, ale i flora. Místo deštných lesů lesy suché včetně jehličnatých stromů. Při přejezdu do NP San Antonio nás čeká nejen pauza na oběd s možností nákupu suvenýrů, ale taky krokodýlí tour.
Vzhledem k tomu, že musíme asi 45 minut čekat na loď, rozvíjí se debata o úrovni života v Kostarice. Dozvídáme se, že průměrná mzda obyvatel je asi 450 USD za měsíc, přičemž spousta lidí žije v pronajatých bytech či domech, za které musí vydat 350 USD. Poměrně levné jsou energie: Herardo na svém příkladu uvádí, že s manželkou zaplatí cca 40 USD za elektřinu a plyn na vaření a cca 20 USD za vodu. Velmi drahé je v Kostarice jídlo, což zjišťujeme v místním supermarketu. Např. litr mléka stojí 2 USD.
Na řece Tarcoles nastupujeme po hodinovém čekání v 35 stupňovém teple na loď a vydáváme se na řeku plnou krokodýlů. Je zde největší koncentrace krokodýlů v celé latinské Americe. Náš průvodce John nám říká, že jich tu žije asi 2000. Plavba trvá necelé 2 hodiny a my se při ní potkáme s obrovskými krokodýly, které náš kapitán lodi krmí. 50 letého samce Tornáda si dokonce můžeme z lodi podržet za ocas, neuvěřitelný zážitek. Kromě krokodýlů jsou na řece různé druhy ptáků jako volavky šedé a tygří, pelikáni hnědí, čápi jarabi, různé druhy kachen. Na závěr proplouváme kanálem s mangovníkovým porostem, kde vyrůstají malí krokodýli. Rodí se v horním toku řeky, matka se o ně stará první 3 měsíce a pak se instinktivně přesouvají do bezpečnějšího kanálu, kde nežijí staří krokodýli, protože zde není dostatek sluníčka a pláže, na kterých se vyhřívají. Ve dne totiž spí a špatně vidí. Samice na konci února kladou 30 až 60 vajec do písku na břehu a podle teploty, ve které se vejce nacházejí, se rodí buď samečci, nebo samičky. V teplejší horní vrstvě písku samečci, pod nimi v chladnější vrstvě písku samičky. Krokodýli se dožívají až 100 let. Poté se vydáváme již směrem k našemu hotelu. Ještě po cestě zahlédneme letící párek nádherných papoušků arakanga, které máme na tričku, z čehož má samozřejmě největší radost Martin. V mangovníkových porostech totiž nocují.  Poté se vydáváme na závěrečnou část přejezdu k NP Manuel Antonio, kde jsme ubytováni. Jsou ale vánoční svátky a tak jsou silnice plné místních, kteří jedou na prodloužený víkend k moři. Ubytujeme se a odjíždíme na večeři do jiné restaurace, kde si vybíráme mezi výbornými žebírky a výborným kuřetem. Všechny nás fascinuje zelená bramborová kaše, ale je dobrá. Nespokojenost panuje pouze u těstovin s mořskými plody. A pak už jen krátké posezení před další nocí.

Herardo, náš průvodce, se obává, že v parku bude hodně lidí a tak nás vybízí, abychom vyjeli už v 7. hodin ráno. Jak si později ukáže, naprosto oprávněně. Vystojíme frontu na vstup a hned za branou nás čeká první zvíře – krásná hnědá srna – zřejmě jelenec běloocasý nebo snad jelínek šedý, nádherní motýli s blankytně modrými křídly poletují kolem. Vzhledem k tomu, že v parku jsou nádherné pláže, do NP se vydávají nejen turisté, ale i místní, vydáváme s rovnou na pláže.  A tak míříme k nádherné šíji, kde se s obou stran táhnou krásné pláže. Herardo pro nás okupuje 2 stoly, kde odkládáme svoje zavazadla a přestože je teprve 8. hodin ráno, vrháme se do teploučkého moře. Někteří stateční se bez osvěžení vydávají na pěší okruh na vyhlídku zvanou Katedrála. Pláž se začíná pomaličku zalidňovat, a během dopoledne se úplně zaplní. Máme krásný zážitek s rodinkou mývalů, kteří kradli místním turistům z baťůžků svačiny. Nakonec jsme se vydali na malý okruh i my, fotili si malpy kapucínské i krásné zátoky a pláže. Vracíme se na naši pláž a znovu se nakládáme do neskutečně teplého moře. Mezitím se malpy kapucínské objevují i na pláži a tak není nouze o nádherné snímky. Vrací se i mývalové, ale zároveň přichází také obrovské množství lidí. V půl dvanácté se proto oblékáme a vydáváme se proti proudu návštěvníků k východu, abychom poobědvali ve stejné restauraci, jako jsme večeřeli. Já si dávám výbornou rybu, jiní kuře s pestem. Opět výborné. Mořské plody už neriskuje nikdo. Ještě se zastavujeme v supermarketu, kde někteří účastníci podlehnou salámovému šílenství a kupují „točená a „kochaje“. Dělají chybu, protože nakonec zjistí, že v našem hotelu výborně vaří a večeře je vynikající. Aztécká polévka s kuřecím, rajčaty a sýrem, nemá absolutně chybu. Odpoledne se relaxační, trávíme je povídáním dojmů v bazénu, pozorujeme leguána, který se nám tu prochází, nakonec se na nás přiletí podívat v podvečer i 2 tukani.  Zkrátka nádhera. A to nemluvím o příjemném odpoledním kafíčku, kde konzumujeme výborný čokoládový dort, který dostal náš oslavenec sice s denním zpožděním, zato s krásným nápisem Happy birthay Lubomír. Večer ještě společně posedíme v deluxe chatce a smutně konstatujeme, že náš pobyt se pomalu chýlí ke konci.

Dnes odjíždíme zpět do hlavního města. Po snídani opouštíme naši lodge Tribulia Tree a jen se smutně loučíme s pobřežím plným olivových palem a znovu se vnořujeme do vnitrozemí. A najednou náš řidič nečekaně zastavuje: přichází nádherný pohled na hnízdící ara arakangy, které jsme všude ve volné přírodě vyhlíželi. Dnes jsou velmi vzácné, dříve bývali jedním z nejběžnějších druhů střední Ameriky.  Nakonec jsme se ary arakangy s jasně červeným, žlutým a modrým peřím dočkali.  A hned celého páru. Nádherný zážitek na závěr cesty Kostarikou. Ještě nás čeká okružní jízda hlavním městem. Objedeme národní stadion, postavený Číňany, vládní budovy, parlament. Ještě zastavujeme v samoobsluze na nákup rumu a pak už do hotelu, užít si ještě teplého počasí. 

Panama City je pro nás už jen zastávkou na cestě domů. Vlastně tak trošku vynucenou. Letecká společnost nám zrušila náš přímý let do Frankfurtu a tak jsme si prodloužili o 1 noc náš pobyt. Využíváme jej k tomu, abychom shlédli technický div z přelomu 19 a 20. století – Panamský průplav. Stálo to za to, všechny nás to nadchlo. Na delší pobyt v tomto středoamerickém státě ale už nezbývá čas.

PURA VIDA COSTA RICA!