Hedvábná stezka – starověká trasa vedoucí jižní Asií, spojující čínský Xi-an s Malou Asií 8000 km dlouhá. Obchod na této stezce byl důležitým faktorem rozvoje starověkých civilizací a pomohl položit základy moderní civilizace. Návštěvou části této stezky poznáte nejhezčí náměstí světa v Samarkandu, 400 památek UNESCO v Buchaře, perské koberce, kaviár, život v jurtě…a mnoho dalšího. 

Vídeňské letiště nás opět vítá jako své vlastní, protože odsud vyrážíme společně již na kolikátou vlastně? (ani nevím, do příště musím spočítat), společnou cestu za dalším poznáním kousku naší krásné modré planety.  Již 4. rok v mezičase našich velkých cest zařazujeme kratší poznávací cestu po bývalých republikách Sovětského svazu. Vím, že se to v současné „politické“ situaci světa tak úplně nenosí, ale historie je historie a památky jsou památky. A ty jsou v cíli naší dnešní cesty skutečně nádherné.
Odlétáme přes Istanbul s našimi oblíbenými aeroliniemi Türkisch airlines do Taškentu. Je to hlavní město Uzbekistánu a v překladu znamená „Kamenné město“. Z  85% islámská republika Uzbekistán je jednou z asijských postsovětských republik. Představy a očekávání jsou smíšené, protože při přípravě na tuto cestu čteme různé informace o tom, že jde o jednu z „nedemokratických“ nebo „méně demokratických“ zemí, kde vládne pevnou rukou prezident Karimov a celá jeho rodina, kde jsou manipulovány volby, kde je zneužívána práce dětí atd. Nicméně touha poznat dávná města na hedvábné stezce a jejich historii a také místní obyvatele nás nepochybně láká natolik, že tyto aspekty ponecháváme stranou a těšíme se na vše, co nás na této cestě čeká.

Přistáváme s hodinovým zpožděním ráno ve 4 hod. místního času (v 1 hod. času našeho) a zažíváme tak trošku „socík“ na letišti v Taškentu. Tak jestli tu bude fungovat vše, jako vstup do země, no potěš nás pánbůh (vlastně Alláh). Nejdříve vystojíme frontu na pasovou kontrolu (naštěstí ne 3 hodinovou ale 20 minutovou), pak podle pokynů muže s cedulkou CK NOVA vyplňujeme 2 příletové formuláře a nakonec jdeme k pásu se zavazadly, kde vyzvedáváme kufry. Pak ale nastává příjemná fáze a to ta, že nemusíme čekat frontu na kontrolu zavazadel, ale jdeme do speciální samostatné kontroly na scannery kufrů a pasy s vyplněnými vstupními formuláři rozdá náš „člověk“ jednotlivým úředníkům u ostatních scannerů s frontami u východu. Ti je orazítkují, aniž by nás kontrolovali a tak je nakonec celá procedura vlastně rychlá. Venku za oploceným prostorem nás čeká  náš průvodce  Faruk, který taky není šťastný, že musel čekat o hodinu déle, ale nedává to tak úplně najevo a je příjemný. Rychle odjíždíme do hotelu Uzbekistán (naštěstí jen 15 minut cesty) a šup do postele naspat čas na odpolední poznávání Taškentu. Jaké je mé překvapení, že hotel, ve kterém bydlíme, ve tvaru otevřené knihy je ten stejný, ve kterém jsem bydlela před téměř 30 lety!!! A téměř beze změny. Je na hlavním náměstí, které dnes nese jméno historického hrdiny Timura, ale pamatuje „zlaté časy“ SSSR, kdy se jmenovalo nám. Karla Marxe. Nicméně jsme tak unaveni, že okamžitě uléháme do postele.

Po snídani (tedy v 12.00 hod. místního času) se vydáváme objevovat hlavní město Uzbekistánu. Široké bulváry nového města a množství zeleně překvapují všechny. Taškent totiž prošel nejen ruskou carskou nadvládou, tvrdým režimem po nástupu bolševiků, ale také zemětřesením v roce 1966 o síle 9 stupňů Richterovy škály, které jej téměř srovnalo se zemí. Všech 14 svazových republik tehdejšího Sovětského svazu přispěchalo na pomoc a vystavělo moderní socialistický Taškent. Ten je dnes v mnohém modernizovaný a přibyla spousta nových významných budov. Prezidentský palác, vládní paláce, Timurovo muzeum, koncertní hala, divadla a další….

Náš program začíná v tzv. starém městě, kde je možné objevit ještě pozůstatky původního Taškentu.  Komplex Khazrat - Imam, který je naším cílem, má 3 části: Mešitu Jami , madrasu Barak-Khan z XVI. století a mauzoleum Kaffal Shoshi , které je nejstarší stavbou celého komplexu. Pochází z 15. století a je zde pohřben Imám Kaffal Shoshi.  Madrasa už není funkční (škola koránu byla za dob SSSR zrušena) a nachází se zde řada dílen uměleckých řemesel. Někteří z nás nakupují první suvenýry, jako obrázky ze slámy, akvarely, oleje a další. Přestože tušíme, že skutečné skvosty naší cesty nás teprve čekají, i zde je co obdivovat. Mešitu, kterou nechal postavit na místě původní mešity z 15 století, z které však zbyly pouze ruiny po několika zemětřeseních a opakovaných rekonstrukcích, prezident Karimov v roce 1997 a byla otevřena během pouhých 10 let v roce 2007. Pojme celkem 5.ooo modlících se. Jde o tzv. páteční mešitu, do které se v pátek v den hlavních modliteb přichází věřící modlit. Z minaretů v Uzbekistánu neuslyšíte typické vyzývání k modlitbě 5x denně. A pokud ano, tak jen v pátek a to ne příliš hlasitě jen pro místní obyvatele. Jsme velmi překvapeni místním islámem. Prezident Karimov razí heslo, že věřit má každý uvnitř, nikoliv navenek a že není třeba v 21. století praktikovat středověký islám. Úžasná myšlenky pro nás křesťany nebo ateisty. V tak silně rozjitřené době tzv. islamizace světa skutečně krásné pohlazení po duši.
Pozdní oběd je velmi chutný, fotíme kuře s brambory servírované na jednom platu a po zákusku ve formě sladkých burizonů se vydáváme k památníku zemětřesení a pak už rychle na letiště směrem do pouště za historií starou více než 2500 let.
Do Urgenche přilétáme v 8 hodin večer. Stejně jako domácí letiště v Taškentu tak i v Urgenchi je úplně nová budova letiště. Vše funguje, žádné prostoje a tak brzy sedíme v autobuse do Khivy (Chivy), města vzdáleného od letiště 35 km. Velmi se na ně těšíme, protože jde o místo, zapsané od roku 2009 na listině UNESCO. Cesta trvá téměř 50 minut, protože silnice jsou ještě z dob „sovjetskovo sojuza“. Ale kolem půl desáté večer již vjíždíme do bran hliněných hradeb, téměř 2 km dlouhých, které obklopují tzv. vnitřní město - muzeum pod otevřeným nebem. Ve tmě nevíme, ale tušíme, že nás zítra čeká výjimečná podívaná. Ještě rychle lehká večeře v hotelu a pak honem na kutě.
 

Ráno vyrážíme v půl desáté na pěší procházku historií. Protože bydlíme uprostřed vnitřního města, přesouváme se k jedné ze 4 vstupních bran – Ota Darvaza – Otcova brána. Z vnější strany stojí velká socha místního rodáka matematika al Chorézmího, považovaného za vynálezce nuly.  Hned vedle je na plakátu krásně zobrazena hedvábná stezka a nejvýznamnější města na ní. Vracíme se branou zpět dovnitř hradeb a pokračujeme v poznávání místních památek. Dozvídáme se od průvodce, že název města Khiva (chiva) pochází ze slovního výrazu pocitů úlevy a nadšení, který člověk zažije např. při obrovské žízni, kdy najde vodu a napije se. V dávné minulosti totiž karavany putující po hedvábné cestě hledaly místa svého oddychu a odpočinku v místech, kde našly vodu. A právě Chiva byla místem, kde tento pocit zažívali a vzdechem (chi-va) vyjadřovali svůj pocit a úlevu po napití se chladné vody.
Procházíme kolem Madrasy Mohameda Amin Khana, která měla více než 130 místností (dnes hotel), vedle které stojí minaret Kalta Minor – tzv. „nedokončený, nebo poloviční“. Nedokončen byl z respektu k zesnulému chánovi staviteli, který plánoval postavit tento minaret jako nejvyšší v Asii. Jeho následník nechtěl v díle, které náleželo jeho předchůdci z úcty k němu již pokračovat. Vcházíme do Mauzolea Pavalon, malého poutního místa Uzbeků. Pavalon byl vynikající chánův zápasník, který byl lidem velmi oblíbený pro své vynikající lidské vlastnosti. Nikdy se neoženil, neměl děti. Pomáhal nezištně svému okolí. Často za svá vítězství v zápasech odmítal finanční odměnu a přál si místo toho otroka, kterému potom daroval svobodu. Rovněž je znám jako osvoboditel obyvatel Charezmu, které jako bojovou kořist odvezl indický král dobyvatel do Indii. Pavalon se vydal za králem a požádal ho o svobodu pro své spoluobčany. Král se ptal, co za to, když nepřinesl žádné dary. Pavalon nabídl zápas s jeho nejlepším a nejurostlejším zápasníkem. Když vyhraje, dostane svobodu on i všichni zajití lidé z Chorezmu. Pokud prohraje, může popravit jeho i všechny zajatce. Vyhrál a přivedl všechny v pořádku zpět do Khivy.  V jeho mauzoleu je i posvátný pramen, ze kterého pijí místní lidé, když se přichází modlit.
V paláci chána se v malé expozici dozvídáme o maďarském cestovateli z poloviny 19. století  Vámbery Árminovi, který znal tak dokonale místní jazyk, že ani samotný chán jeho cizinecký původ neodhalil. Oblékal se jako derviš a když dostal pozvání navštívit chána, pozdravil ho tak dokonale místním jazykem, že si odnesl darem zlato. Byl to významný cestopisec, který velmi dobře a přesně popsal místní poměry v 19. století, zvyky lidí, ceremonie, fungování společnosti, Hedvábnou stezku. Z této expozice dál procházíme palác s různými chladnými zákoutími, nádvořími s lodžiemi kde sedával chán, místy, kde stály jurty pro rodinu chána, harémem. Poté přecházíme do dalšího komplexu, letního paláce chána.
Zde se zase dozvídáme, že některé malé minarety na opevnění jsou nedostavěné (trčí z nich dřevěné kůly). Lidé totiž věřili, že zlí démoni, kteří jim chtějí ublížit, když se k takové stavbě přiblíží, pomyslí si, že je nedokončená, lidé tam ještě nebydlí a tak odejdou jinam. Démona jsme neviděli, ale někteří z nás mají skutečně adrenalinový zážitek – téměř 1,5 dlouhého hada v jedné temnější chodbě. Všichni jsme tudy prošli, ale jen náš pozorný kameraman si ho všimnul a dokonce jej natočil. Ukazujeme jej našemu průvodci, který říká, že je nebezpečný. Upozorňujeme proto ženy, které zde prodávají svoje výrobky, aby daly pozor na děti.
Úzkými uličkami se středověkou dlažbou nesoucí stopy vyjetých kolejí vozů dojdeme k další bráně, před kterou se nachází jediný ženský hamam v Khivě. Opět má svoji legendu: Chán z Chivy neměl rád dívky a proto, když se mu po 4 synech narodila jako pátá dcera, zatajili mu to. Vydávali ji za chlapce a tak ji také oblékali a vychovávali. Když synové dorostli, byl jejich otec zajat chánem z Buchary. Nikdo ze synů se neodvážil vydat otce osvobodit, ale dcera, která ho velmi milovala, odvahu našla. Přesvědčila Chána z Buchary, který se nejdříve domníval, že jedná se synem svého zajatce, že je žena, a ten z obdivu nad její statečností jejího otce osvobodil. Otec pak nechal, jako výraz vděčnosti své dceři postavit ženský hamam.
Po obědě nás čeká naprosto výjimečné místo: nádherná mešita, místo, které je skutečně zvláštní tím, že se zde nacházejí dřevěné sloupy z 10. století. Je to místo, kde měli obyvatelé vyznávající před přijetím islámu zoroastrismus svůj pohanský chrám. Zoroastrismus bylo původní náboženství, které vyznává 4 elementy – vodu, zemi, vzduch, vodu. Již v zoroastrismu používali jeho vyznavači 4 stupně modlitebního rituálu – nejprve dotyk země, poté dotyk vody rukou, dotyk vzduchu zatočením se dokola, dotyk ohně nahříváním rozevřenými dlaněmi a nakonec teplými dlaněmi otírali obočí, aby předali teplo andělům podle mýtů usazeným v jejich obočí, aby vynesli jejich modlitby do nebe. Má se za to, že islám tyto rituály z velké části převzal – způsob modlitby na zemi, rituální očista omýváním a jiné.
Navečer ještě vystoupám na nejvyšší minaret ve městě a kochám se nádherným pohledem do dávné historie hedvábné stezky….

Přejezd pouští Kyzylkum (což znamená červený písek) byl tak trošku utrpením pro všechny. Cesta z Khivy dlouhá téměř 500 km (je třeba jet opět do Urgenche a pak podél řeky Amudarji) je skutečný tvrdý oříšek. Nejdříve asi 100 km velmi špatné silnice, pak 150 km krásné nové dálnice a pak dalších téměř 300 km hodně špatné silnice. I když touroperátoři uvádějí 6,5 hodin jízdy, drkocáme se celých 9 hodin. A to bez možnosti nějakého občerstvení jako je třeba káva. Oběd máme v balíčku a tak jsme rádi, že můžeme v poměrně čistém prostředí něco sníst. No a káva je tu bohužel bez mléka a navíc mi ji osladili, takže žádný požitek. Kulturním šokem jsou pro nás WC, ale co se dá dělat. Potřeba je potřeba. Průvodce nám vysvětluje, že až dostaví dálnici, budou tam i moderní odpočívadla se vším servisem.  No to doufáme. Zatím na celých 150 km ani jedno. Dálnici staví Němci a Korejci, korejská část se ale znovu opravuje. Takové perpetuum mobile. Asi nezvládli místní podmínky, které jsou opravdu tvrdé. Bohužel nevidíme v poušti ani nomády a velbloudy v jurtách, na které jsme se těšili, a průvodce nám sděluje, že tento způsob života už tu téměř neexistuje. Jurty jsou prý už jenom pro turisty. Tak snad uvidíme ještě nějakou jinou, než byla v Khivě v našem hotelu. Konečně přijíždíme do Buchary, kde se ubytováváme v pěkném příjemném hotelu a setkáváme se s 2 účastníky naší výpravy, kteří letěli z Taškentu rovnou do Buchary a čekali tam na nás.  Večeříme v příjemné restauraci na střeše s výhledem na staré město a ostatní si tentokrát pochutnávají na šašliku: beraním, hovězím i kuřecím. Já si dávám místo toho kuřecí salát, což se ukáže jako kardinální chyba. Večer se totiž dostávám do stavu, který zná každý, kdo sní něco špatného. Noc nebudu popisovat, problém je, že situace se neuklidňuje ani další den.

Ráno proto vypouštím snídani, nadopuji se všemi možnými prášky a vydávám se plnit své průvodcovské radosti a také povinnosti. Na Bucharu se moc těším, ale necítím se moc dobře. Hned ráno jedeme autobusem k letní rezidence posledního Emíra. Byl to velmi vzdělaný člověk, studoval v St. Petersburgu a nechal si v nejchladnějším místě Buchary vystavět letní sídlo ve stylu ruských paláců. Když zadal svému dvornímu architektovi a staviteli úkol vybrat chladné místo, kde by mohl trávit horká léta, přemýšlel tento, jak úkol splnit. Aby zjistil, kde je v okolí Buchary nejchladněji, podřezal berana, maso rozdělil na několik kusů a nechal je na několika místech v okolí města. Po několika dnech podle zachovalosti tohoto masa usoudil, v které části je nejchladněji. Letní rezidence kromě přijímací haly, obytných prostor, jídelny zahrnuje také harém s bazénem. Emír sledoval koupající se ženy z vyvýšeného místa a hodil mezi ně jablko. Která žena se tohoto jablka „zmocnila“, trávila noc s Emírem a ten je pak odměňoval nějakým darem - šperkem. Vzdělaný Emír se urputně snažil čelit vpádu Rudé armády, ale neměl sebemenší šanci. Rudá armáda totiž poprvé použila letadla k bombardování. Emír byl nucen uprchnout do Afganistánu, kde také zemřel a je tam pohřben. Kolem zámku je park s krásnými vzrostlými stromy, pávy, květinami….
Vracíme se do města a vystupujeme před pevností Ark u medresy s krásnými dřevěnými sloupy, před kterou stojí vodní rezervoár. Kolem kovové konstrukce někdejšího vodojemu přecházíme silnici a vstupujeme do pevnosti Ark. Jde o původní emírův dvůr, který se nachází na vyvýšenině (tak jak byla vždy pevnost rozbita a znovu obnovena zvyšovala se i její úroveň). Vstupujeme branou, za kterou jsou kobky pro vězně a otroky, nad kterými byly koňské stáje. Nádvoří zdobí koňské povozy a celé je nakloněné tak, aby koňský trus a moč stékaly k jednomu jedinému otvoru ve zdi, kterým vše padalo do příkopu přímo k okénkům vězení. I to byl způsob, jak mučit vězně. Po prohlídce areálu včetně malé mešity se vydáváme do starého města. Přicházíme na hlavní náměstí, kde nás horko zmáhá natolik, že se rozhodujeme pro polední oddych v příjemné restauraci s výhledem na hlavní náměstí s mešitou, medresou a minaretem. U mě v plné míře propuká střevní problém a tak se oběda neúčastním a snažím se dát dohromady. Nepomůže ani polední oddych a tak jsem poprvé za celou dobu svého „průvodcování“ skupinu musela opustit a nechat ji v rukou průvodce Faruka. Ten mi zavolá taxi a já ujíždím do hotelu, kde se snažím vyzdravět. Krásy Buchary mi pro tentokrát zůstávají utajeny. Ještě že ostatní jsou v pohodě a můžou vidět Ulugbekovu medresu z 15. století, Komplex Poi-Kalyan, kde se nachází minaret Kalyan z 12. století, medresu Mir-Arab z 16. století, mešitu Kalyan z 15. století. Navštíví také bazar Taki- Zargaron Dome z 16. století. Další mešitou je Lyabi-Khauz z 16. a 17. století, mauzoleum Ismaila Samani z X. století, palác Sitoral Mokhi Hosa z 19. – 20. století a medresa Chor-Minor z roku 1807.  Škoda že to nevidím i já a tak se určitě musím znovu do Buchary někdy vrátit!!!
V podvečer se snažím vyjít na ulici a udělat alespoň několik snímků, bohužel se ale musím hned vrátit, protože mi opravdu není dobře. Alespoň fotím sochu Nasredina na oslíkovi (je hned v parku před hotelem). Příští den nám vypráví Faruk několik vtípků Nasredina, středověkého vtipálka (chytrého hlupáka). 

Další den jsme měli mít na programu Shakhrisabz – rodiště Timura, ale Faruk nám vysvětluje, že město prochází kompletní rekonstrukcí a cesta je velmi náročná, a tak hlasováním tento program vypouštíme. Jedeme přímo do Samarkandu a i tak je cesta poměrně náročná. Vede po „dálnici“, kde ale průměrná rychlost nepřekročí 65 km. Nicméně mnohem lepší než průjezd pouští Kyzylkum. Do Samarkandu přijíždíme kolem 4 odpoledne, ubytováváme se v hotelu Rageston a do večeře odpočíváme. Po cestě na večeři se zastavujeme na příjemném místě, vybudovaném prezidentem Karimovem ve všech významných městech Uzbekistánu. Jde o věčný oheň a plačící matku čekající na své syny a muže, kteří se nevrátili z 2. světové války. Kolem jsou postaveny kolonády s kovovými knihami, na jejichž listech jsou podle regionů vytepána jména padlých (celkem asi 450 tisíc). Dnes nás čeká příjemné posezení v restaurace nedaleko hotelu. Kromě večeře se fotíme i v typických uzbeckých pláštích pro ženy i muže. Je veselo. To ještě netušíme, že veselo začne pro další 3 účastníky v noci. Dostávají se totiž do stejné situace jako já a tak jim to vůbec nezávidím. Další program Samarkandu je pro ně ztracen.
Ráno na snídani už je jasné, že nás bude opravdu o 3 méně. A tak zdravé jádro se vydává „Perlu východu“ na Hedvábné stezce prozkoumat. Moc se těšíme. Začínáme mauzoleem Gur-Emir, které nechal postavit Timur pro svého milovaného vnuka, jež měl být jeho následníkem, ale zemřel v 27 letech. Sám Timur je zde pohřben rovněž, u nohou svého učitele a u jeho nohou potom jeho vnuk. Celkem je zde pohřbeno 9 příslušníků rodu Timurovců.
Timur, zakladatel slavné dynastie Timurovců, byl středověký vládce, který se narodil nedaleko Shakhrisabzu (ve kterém nechal postavit Bílý palác – ve skutečnosti modrý a zlatý). Vysloužil si přezdívku Dobyvatel světa. Silný a krutý vládce, který nechával vystavět pyramidy z lidských useknutých hlav nepřátel (70 tisíc, 90 tisíc a více než 100 tisíc hlav), aby udržel pořádek ve své zemi. Zemřel v 67 letech při tažení do Číny. Jeho vzorem byl Čingischán. Byl to zakladatel dynastie Timurovců. Jeho nástupcem, kterého si sám vybral, se stal osvícený Ulugbek, který však byl svržen vlastním synem, uvězněn a při plnění jeho posledního přání – cesty do Mekky, byl zabit. Byl to učenec, který trávil spoustu času v medrese, kde přednášel a učil, vybudoval observatoř, ve které určoval čas s přesností na sekundy, tvrdil, že je země kulatá…. Jeho učení jeho současníci nechápali, a proto se představitelé islámu domluvili s jeho synem na jeho odstranění.
Další naší zastávkou je samozřejmě Registan – jedno z nejhezčích náměstí světa. Tvoří ho 3 medresy: nejstarší Ulugbekova medresa ze 14. století, Sherdor medresa ze 17. století a Tillya Kari metresa rovněž ze 17. století. Procházíme je jedno po druhé, v jedné z nich posloucháme hudbu starých typických nástrojů (a kupujeme CD), v další si leháme na polštáře ve sborovně starých učitelů a samotného Ulugbeka a posloucháme povídání Faruka o tomto učenci. Příjemný chládek, ticho a poklid těchto prostor v nás zanechávají nádherný pocit a zážitek, protože tu cítíme blízkost těchto velkých učenců. Poté se vydáváme do horkého dne a přesouváme se elektro vozíkem k mešitě Bibi Khan, kolem které se přesouváme na oběd do místní rodiny. Procházíme starými uličkami za bazarem a ocitáme se ve více než 100 let starém domečku. Velmi milé překvapení, vidíme přípravu a vaření plovu – nejdříve hovězí maso, pak zelenina (mrkev, česnek, hrášek) a nakonec rýže. Chutná znamenitě, stejně jako jiné dobroty na stole. Po obědě v horkém dni ještě zvládneme prohlédnout mešitu Bibi Khan. Byla to žena Timura, která financovala stavbu této mešity. Timur ji velmi miloval a ona jeho taky. Ke stavbě této mešity se váže legenda o zamilovaném iránském architektovi a staviteli. Jak jinak než do samotné Bibi Khan. Když ho Bibi poprosila, aby urychlil váznoucí stavbu tak, aby byla dokončena před návratem Timura z válečného tažení jako dárek pro něj, stavitel souhlasil s jednou podmínkou – bude smět Bibi Khan políbit. Když ho rezolutně odmítla a nabídla kteroukoliv ze svých služebných, nechtěl architekt ani slyšet. Nechala přinést 4 nabarvená vajíčka a řekla mu: vidíš, každé je jiné, ale když je oloupeš, jsou všechna stejná. Architekt nechal přinést 2 poháry: v jednom bílé víno, ve druhém vodu: vidíš, jsou oba stejné, ale po vypití se my muži cítíme různě. Bibi musela ustoupit a dovolila architektovi polibek. Ten byl tak horký, že vypálil Bibi na tváři jeho rty. Když se Timur vrátil a zjistil, co se stalo, chtěl mešitu nechat zbořit. Bibi mu v tom ale zabránila s tím, že jde o stánek boží a že se tam lidé budou chodit modlit. A tak Timur řekl, že popraví architekta. Ten když se o plánu Timura dozvěděl, vystoupal na vysoký minaret a s křídly připevněnými na záda odletěl do Mekky. Hezká a romantická legenda.
Nikoliv s horkými rty ale celými rozpálenými těly odjíždíme do hotelu na odpolední siestu. Je třeba. Je totiž víc než 40 stupňů. V 5 hodin pak pokračujeme na další 2 krásná místa: Ulugbekovu observatoř, kde se zachoval sextant, kterým měřil čas, a kde je vystavěno muzeum s jeho dílem. U sochy tohoto učence se fotí hned několik nevěst. Poté se vydáváme k nekropoli a Shaki Zinda mauzoleum (12 století). Jde o mauzoleum Mohamadova bratrance, který přišel do Uzbekistánu šířit islám ještě před příchodem Arabů. Místní zoroastrijské obyvatelstvo ho ale usmrtilo. Ještě než zemřel jim řekl, že stejně neodejde a zůstane s nimi, i když ho zabijí. Když mu uřízli hlavu, hodili jeho tělo do studně. Druhý den pak někteří z nich začali tvrdit, že ho viděli živého. Začali proto prohledávat studnu a jeho tělo nenašli. Proto uvěřili, že přes studnu odešel do ráje, kde žije dodnes. Ve dvanáctém století mu postavili mauzoleum. Jestliže poutník v jeden den vykoná návštěvu tohoto mauzolea, mauzolea Danielova a Mauzolea Imáma al Bukchary, jako by vykonal malý hadž (pouť do Mekky).  Tímto končíme program tohoto dne a jdeme do restaurace Platan, která je označována za nejlepší restauraci v Samarkandu. Opravdu nás nezklame. Mňam.
Ráno zůstáváme opět bez našich 3 nemocných a vydáváme se už v půl deváté na tržiště.  Siyob bazar je starým historickým bazarem již od středověku a určitě nás nezklame. Všude čisto a tak kupujeme šafrán, místní bonbóny a bavlněný olej.  Vyjíždíme na okraj města, kde se nachází jediná středověká výrobna hedvábného papíru ve střední Asii. Skutečná rarita. Vidíme vodní dřevěné kolo, které pohání drtičku vařené kůry morušovníku, vidíme, jak se vyrábí papír a jak se leští kravským rohem nebo mušlí. Velmi zajímavé. No a nakonec navštívíme poutní místo Mauzoleum Imáma al Bukchara cca 25. km od Buchary. Je to krásně upravené poutní místo a jsme tam asi jediní turisté. Nutno podotknout, že turistická sezóna pro letošní jaro už skončila a v letních horkých dnech s teplotami nad 38 stupňů ve stínu se v ulicích historických měst pohybují jen skuteční „nadšenci“. No a my. Lidé se chodí modlit k hrobu druhého nejposvátnějšího muslima po proroku Mohamedovi. Narodil se v Buchaře, jako syn vzdělaných rodičů islámského vyznání, otec však brzy zemřel. Vysoce převyšoval inteligenci a znalosti svých vrstevníků, pamatoval si všechny přednášky svých učitelů, aniž si je zapisoval, kdykoliv recitoval jakoukoliv sloku z koránu. Když se v 8 letech vydal s matkou na pouť do Mekky a seznámil se tam s církevními učiteli, vymohl si na matce, aby směl v Mekce zůstat. Zpátky do Buchary se vrátil až ve věku 40 let již jako uznávaný věrozvěst a šiřitel učení Mohamedova, který je nejen vykládal, ale také upřesňoval a doplňoval.  Lidé v Buchaře jej již očekávali a rozvinuli pro něj červený koberec, který pokryly zlatými mincemi. A tak vstoupil do města za nejvyšších poct. Bucharského emíra, který jako jediný měl právo chodit po červeném koberci, to velice rozlítilo, a proto si pozval Imáma do svého paláce. Navrhl mu, aby u něj zůstal a vzdělával pouze jeho rodinu. Imám mu odpověděl, že chtějí-li se jeho děti a rodina něco naučit, musí přijít k svému učiteli do jeho medresy. To emíra rozlítilo ještě víc a chtěl Imáma zabít. Bál se však povstání lidí, proto jej vyhnal z města. Imám se vydal směrem do Samarkandu a v místě jeho dnešního mauzolea našel přívětivé přijetí a postavil medresu. Zde je také pohřben.
Oběd opět v restauraci Platan a pak už jen relaxace a oddech v hotelu před odjezdem na vlakové nádraží.  Nádraží je pro nás jedno velké překvapení: krásné, velké čisté, hlídané ze všech stran jako letiště. Jedeme totiž rychlovlakem, který vzdálenost 300 km překoná za pouhé 2 hodiny 10 minut. Maximální rychlost, kterou pak vidíme na moderním display vlaku, je 229 km. Úžasné, přesné, čisté a super. A tak se přesně v 19.10 ocitáme opět v Taškentu a jedeme do hotelu Uzbekistán (otevřené knihy) na poslední večeři. Loučíme se se zemí, která do dnešních dnů provádí u dvouletých chlapců obřízku (velká slavnost, při které všichni zúčastnění muži věnují do maminkou vyšitého pytle peníze pro chlapce poté, co je jim chlapec po obřízce ukázán matkou, a jejichž peníze se pak věnují na jeho výchovu), zemí pávů, kteří podle jejich pověstí chrání vstup do ráje, zemí osmicípých hvězd symbolizujících osm vstupů do ráje, zemí, která drží islám pevně „na uzdě“ policejními kontrolami mešit a kázání Imámů, seznamy věřících navštěvujících mešitu, zemí, kde hlavním zdrojem bohatství je bavlna, plyn, zlato, zemědělství, zemí kde je krásně čisto a lidé čistě a krásně oblečení. Bylo tu příjemně a stojí za to se sem určitě podívat.
A tak jim snad odpustíme tu několikanásobnou kontrolu při vstupu na letiště. Vždyť jde přece o to, abychom se cítili bezpečně. A to v této zemi opravdu je.

Už teď se těším na návrat do této krásné země.